Foto Ladislav Sitenský
Almanach Pětky ke stému výročí narození
Jaroslava Nováka "Braťky"
Vydal 5. přístav
vodních skautů vlastním nákladem
Duben 1996
Luděk Bartoš, Alexandr Michl "Bobánek", Petr Kadlečík
Tento sborník vznikl na základě
semináře o Braťkovi, který se konal 28. května 1994 na hradě Křivoklátě v rámci
vzpomínkových akci Braťkových nedožitých stých narozenin. Od semináře uplynuly
dva roky. Tento čas jsme potřebovali k tomu, abychom zmapovali co možná nejvíce
adres oddílových absolventů. K dnešnímu dni je v oddílovém adresáři více než
500 záznamů. Přesto nepochybně několik set až tisíc jmen dosud chybí.
Napadne-li vás někdo, kdo by v adresáři mohl chybět, nebo když sami, ač v
seznamu jste, se přestěhujete, změní vám telefon a podobně, zašlete informaci
na adresu LB, Jasmínová 33, 106 00 Praha 10.
Ve sborníku nejsou přepisy všech referátů, které byly předneseny na Křivoklátě.
Někteří svůj text nedodali, chybí kupříkladu i referát Františka Nepila
"Budula", který nás navždy opustil. Do sborníku byly naopak doplněny
texty, které rozšiřují tématiku o problematiku důležitou pro současnou Pětku,
její sebeuvědomění a hlavně její budoucnost. Tento sborník není historickým
dokumentem a neklade si tedy za cíl shrnout Braťkovo dílo, ať již
spisovatelské, funkcionářské, nebo jiné. Je výpovědí Braťkových současníků a
následovníků, která dokládá odkaz Braťkova díla do živé současnosti a nepřímo
podává svědectví různých fází naší doby. Větší prostor je věnován historii
dívčích oddílů Pětky, protože ta dosud nebyla nikde zpracována. Je příznačné,
že některé zejména novodobější události se z různých pohledů jeví jiným
účastníkům odlišně. Nechali jsme proto na posouzení pozornému čtenáři, kterou
polohu přijme za svou. To jednak patří k životu, jednak to může být podnětem k
dalším sborníkům, které budou třeba po tomto následovat. Jako první jsme zvolili
příspěvek z pera samotného Braťky - přepis vybraných ručně psaných zápisků z
"Lodní knihy 5. oddílu vodních skautů", která je uložena v oddílovém
archivu.
Pro méně informované s uznáním dodáváme, že skautské nakladatelství LEPREZ
Milana Svobody se programově věnuje vydávání knížek Jaroslava Nováka - Braťky.
(Ve svém příspěvku se o dnes již vydaném "Táboru nad vodopádem"
zmiňuje Chingo.)
V našem almanachu nenajdete autory, kteří o Braťkovi napsali na stránkách
Junáka nebo Činu. Jsou to Mirko Vosátka - Grizzly a Jan Zachariáš - Pedro.
Členění příspěvků je voleno tak, aby byla více méně zachována časová
posloupnost. Na konci sborníku je uveden rejstřík, ve kterém jsou uvedena
především jména, která se v textu vyskytují, letopočty a podobně..
Do čela, nepovol, bij se vpřed
Pět, Pět, Pět!
Jaroslav Novák
1. 1912
V listopadu 1911 četl jsem referát o přednášce Svojsíkově v Pedagogické
společnosti (?)
V únoru 1912, 1. II. vyšla brožura " Český skaut"
následující den, 2. II. jsem se Svojsíkovi přihlásil.
Vycházela literatura, kterou jsem horlivě četl a sám se cvičil, zejména v
pozorování a stopování.
Svojsíkův tábor v Lipnici na Humpolecku. Nemohl jsem se účastnit, protože jsem
užil už dovolenou v květnu.
2. 1913
V březnu sešlo se několik kamarádů: Herma, syn obchodníka smíšeným zbožím z
Ječné ulice, Holub, syn vrch. fin. komisaře ze Žižkova, Pohl, syn nakladatele a
Jirka 2. Koupili si stan, primus a Základy.
V dubnu mi Svojsík nabídl družinu k vedení.
V květnu služba při divadle v Šárce.
Schůzky: (nepravidelné) na Vinohradech u Vodárny (na ulici).
Prázdniny: já a můj zástupce Herma počátkem srpna do tábora Dr.
Výborného na Sázavě (Sázava - Budo, lom). Ale zrovna se končil a tak jsme tam
byli sotva 3 dny.
Svatodušní:
Vánoce:
28. IX. a 5. X. Tábor propagační na Císařském ostrově.
V zimě klubovna na letním cvičišti Sokola u Vodárny.
3. 1914
Velikonoce: Z Kralup přes Mělník na Kokořín.
(na 2 dne)
Tábor: V Libčicích n/Vlt. na zahradě u řeky (fyzik Dr. Procházka)
Vánoce:
Svatodušní:
Vypukla světová válka, sotva jsme byli na táboře týden (?)
Tábor jsme však nezrušili, ačkoliv ostatní oddíly jely domů. Jen stan se
zmenšil na polovic.
Vedl za mé nepřítomnosti Stibor
Kislinger Jaroslav (Nováček) jako komisař min. zdravot.
Svoboda Jaroslav (speditér v Dejvicích)
Pánek Jos.
V létě schůzky na rohu u Vinohradské vodárny.
Po prázdninách nastěhování na Starou Rychtu.
4. 1915
Tábor s 9. oddílem ve Všenorech
Klubovna na Starou Rychtu (fyzikát.)
5. 1916
Tábor na Plešivci (I.)
u Berouna.
Klubovna na Staré Rychtě. .....
9. 1920
Tábor u Jansko [?] plesa v Tatrách (1444 m)
9. V. 1920 hold presidentu Masarykovi na hradě.
12. 1923
Cesta do Jugoslávie. Táboření v Makarské.
Desetiletí oddílu - oslava v Obecním domě. - Článek v junáku r. IX č. 6/7
21. IV. o 19 hod. - Sladkovského sál. účinkoval br. Svojsík
Báseň věnovaná Dr. Šimánkovi.
Starý - tyfus
13. 1924
Tábor na Stříbrném jezeře (Pozinvadle [?] u B. Šťastného)
(40 dní, 36 skautů)
Poprvé vyhráli v lehkoatletických závodech Praž. župy (socha skauta)
13. 14. září na Spartě
Vánoce: Studená nad Rokytnicí. - Vánoce bez maléru.
14. 1925
První tábor na Staňkově (Vlčice)
Podruhé vyhráli v lehkoatletických závodech (socha skauta)
...
20. 1931
Slovanské jamboree v Praze
Tábor na Staňkově (vzadu) - vedl Karlík
Cesta na Karpatskou Rus (4 neděle ... [?])
Na jaře získání reservace. V červenci stavba reservace v Nižboru.
...
22. 1933
Velký tábor na Staňkově - vedl jsem sám
(vzadu)
...
Červen: Koníčkování pramic a 2 kanoí do Kácova (ještě v pozemním)
Vánoce: Na Lahrových boudách (poprvé!)
12. XI. 1933 - porada o námořní cestě ...
Listopad: [?] Kapitanát ve vodáckém kroji.
Červenec: Roveři porazili v závodě pramic napříč Prahou 2 vodní.
6. září odd. parlament za přítomnosti Roverů rozhodl, že se přeměníme na
vodáky...
23. 1934
První námořní cesta v Jugoslávii
Tábor na Staňkově (v zadu) - vedl Vupi
24. IV. oslava sv. Jiří na Strahově
Stavba pramic družin (prvá)
...
24. 1935
Cesta do Polska na Slovan. jamb. ve Spole
Cesta lodí do Albánie a Řecka.
Tábor na Staňkově (vzadu) vedl Šourek a Robin
...
25. 1936
Tábor na Spolí (vedl jsem sám)
Návštěva 2 angl. vodních sk. (výlet s nimi na Šumavu.)
...
26 1937
Tábor na Spolí (vedl Pavelka), ...
Cesta na světové jamboree v Holandsku,
do Anglie a na světovou výstavu do Paříže.
Účast na Masarykově pohřbu (září)
28. IX vyhráli jsme závody vod. skautů ...
Návštěva syrských skautů, jedoucích na jamboree
1. V. v Nižboru ...
29. 1940
Druhý tábor na Seči
Rozpuštění Junáka 28. X. 1940
...
Zatčen a vyšetřován na Pankráci.
30. 1941
Čtyřnedělní cesta z Prahy do Červenských proudů
proti proudu řeky s 1 pramicí a 1 kanoí. V červenci.
Na Pankráci v trestnici.
Propuštěn na jaře, uprchl do lesní chaty v
Vrátil se těsně před cestou na řeku, protože umřel můj strýc a byl jsem v Praze
na pohřbu.
......
34. 1945
Třetí masový tábor na Seči - 2x4 neděle, celkem asi 150 osob
...
36. 1947
Přípravy na svět. jamboree.
Pak filmování na Seči. Rekreace a táboření.
37. 1948
Plavba po Visle.
22. XII. 48 rozpuštění oddílu.
Josef Švec "Švígo"
Historický rámec
O "Jiném pohledu"
- víceméně obecně
Příklady
Braťkova kardinální zásluha
Jeho nápady k činnosti
Jeho názor
Na vedení
Na výchovu
Na skauting
Závěr
Historický rámec
Když jsem uvažoval o historii našeho oddílu pro toto své
vystoupení, napadla mne číselná posloupnost: 26, 6,
3, 20, 1, 20,
5. Tato čísla značí trvání jednotlivých intervalů života našeho
oddílu. Na jeho počátku byl rok 1913, následoval interval do r. 1939, pak
přišel interval do roku 1945, pak 1948, po něm 1968, pak 1969, potom 1989 a
nyní píšeme rok 1994.
Součet číslic přímě stojících porovnán se součtem číslic
pokřivených dává výsledek 35 ku 46 ve
prospěch těch pokřivených. V procentním poměru: 43% svobody ku
57 % nesvobody. Z historického hlediska je to podstatný pohled
na to, čím byly tradice a život oddílu ovlivňovány.
Tento oddílový úsek časové osy Braťka bezprostředně
ovlivňoval od roku 1913 až do roku 1965. Přes půl století se nám Braťka
věnoval. A byl zde pro nás nejen jako vůdce oddílu, ale i jako
člověk. Člověk plný porozumění. (Autogen se s ním za nás všechny loučil 19.
března 1965 na Střekově slovy, která mi hluboce utkvěla v paměti: Byl to člověk,
ke kterému "bylo možno přistupovat s otevřeným hledím".)
Počátek časového intervalu, o kterém budu v tomto svém
dnešním vystoupení hlavně hovořit, je dán rokem 1945. A konec rokem 1968.
Abych však ještě něco řekl o sobě, proč tu před vámi vlastně
dnes stojím. Dovolím si tedy na tuto osu promítnout rok mého prvního setkání s
Braťkou a pak i pozdější léta spolupráce. První setkání, to byl rok 1945. A pak
se můj život proplétal se životem Braťky až do jeho konečného mezníku na tomto
světě v roce 1965.
První setkání - velké zklamání : Cvalík, který se v
rozkvetlé a rozjásané porevoluční Praze přišel s nadějemi na slušivou bílou
námořnickou čapku na Petrské nábřeží přihlásit k vodním skautům, byl s
opravdovým, milým a lidským zájmem o svou osobu vyslyšen pánem v "brejličkách".
Dověděl se, že je ještě příliš mladý ke skautům - tedy žádná slušivá čapka! -,
že si ho však rádi zaznamenají do tvořící se 5. smečky vlčat. Neméně milý a
veselý junák (Jack... on to zřejmě ani neví) mne vzal do klubovny a zapsal k
vlčatům. Dva roky na to jsem přešel do 5. oddílu.
Odchod Braťky k nucenému pobytu v Úžíně roku 1953 byl rokem
mé maturity. Před svým odchodem do Úžína mě Braťka požádal, abych převzal
vedení oddílu. Po čas svých studií na Vysoké škole ekonomické jsem vedl oddíl
bezprostředně, později již více z pozadí.
Během těch let od roku 1953 do roku 1965 Braťka za pražským
oddílem, kulturou a knihovnami často jezdil (v zimě ve svém oblíbeném,
charakteristickém plstěném klobouku se širokou střechou). Byl přitom vždy
vítaným hostem mých rodičů, přespával a žil u nás. Byl dlouhá léta prostě
členem naší rodiny, čemuž neušel ani jako svědek na mé svatbě s vodní skautkou
z pražské Třináctky.
Má aktivní, pražská oddílová éra skončila v roce 1968.
Rozmluvou a pevným stiskem ruky se Standou (Janem Stanovským). On pak vstoupil
bezprostředněji do vůdcovství oddílu.
Tolik k mému oddílovému curriculu vitae.
O "Jiném pohledu" - víceméně
obecně
Proč jsem nazval celé své dnešní vystoupení "O
Braťkově jiném pohledu"?
Vidím totiž jeho osobnost s odstupem těch let novýma očima.
Vyvstaly mi do popředí vlastnosti, které zřejmě potřebovaly dějinný odstup.
Vlastnosti, které podmínily jeho způsob jednání, jeho přístup k životu a jeho
činy. Činy, které ovlivnily život oddílu, život řady oddílových generací.
(Omezím se pouze na sféru oddílu a interval Braťkova a oddílového života, který
jsem si vymezil. Opomíjím tím zde jeho činnost jako hlavního redaktora Junáka,
časopisu, kterým týden co týden žila spousta chlapců a děvčat. I jako
spisovatele. I jako významného činovníka skautského hnutí. I jako výchovného
teoretika a praktika současně; jeho "Družinová soustava" je
geniální systém.)
Nerad bych však, aby vznikl z mého vystoupení dojem, že vše,
o čem budu hovořit, bylo výlučně specialitou Braťkovou či 5.
oddílu. Mluvím jen z hlediska své osobní zkušenosti. Zásluhy jiných dobrých
skautských vůdců, kteří každý po svém vedli své oddíly, v dobách svobody i
nesvobody, tím samozřejmě nejsou menší.
Definuji teď ty "jiné pohledy" :
- Braťka uměl vytvářet
neočekávané situace.
- Braťka uměl reagovat na dané
situace neočekávaně.
A to s racionální fantasií, se
smyslem pro to možné, pro to důležité.
Je třeba mít "jiný pohled" k uspořádání podniku, který se
naprosto vymykal rámci tehdejší doby a vnitrozemského uvažování : Vzít v roce
1934 (!) mládence na námořní plavbu. Pro mne je to naprosto markantní,
charakteristický jev "jiného pohledu".
To bylo v době, kdy byla svoboda.
Přišly však doby jiné. Kdy Braťkovy "jiné
pohledy" rozhodovaly o existování či ne-existování. O uchování či
ztrátě. Šlo o uchování toho podstatného : výchovných zásad. O to, mít možnost v
nich žít a tím je zachovat.
Existence oddílu měla skončit dvakrát, v roce 1939, s počátkem nacistické
okupace, a pak v roce 1948 po puči komunistů. Nestalo se tak.
Překlenutí šesti let nacistické okupace - z dnešního
pohledu poměrně krátké historické etapy - se podařilo jedné oddílové generaci.
(Jejich činy, počínaje vniknutím do už zapečetěné klubovny na libeňském
ostrově, pokračuje založením odbojové "Zpravodajské brigády"
a konče službou v květnovém povstání roku 1945, spoluvytvářely dějiny
5.oddílu.)
Že existence oddílu neskončila ani po roce 1948, to
připisuji osobnosti Braťky, jeho schopnosti "jiného pohledu".
Reagovat na danou situaci po únoru 1948 neočekávaně, s racionální fantasií a
smyslem pro to možné a to důležité.
Teprve v současnosti jsem zpětně ocenil to "navíc"
jeho osobnosti, jeho soubor nekonvenčností. To, co jsem nazval "Braťkovy
jiné pohledy".
Příklady
Pokusím se vám tento svůj pohled na Braťkovy "jiné
pohledy" přiblížit na několika příkladech.
Braťkova kardinální zásluha
Přerod je Braťkova kardinální zásluha.
Přerod skautů po únoru 1948 ve "vědeckou" expedici. A v
jachtaře. V Českém Yachtklubu (ČYK).
Přerod bych charakterizoval jako změnu činnosti oddílu nejen
formálně, vnějškově (tedy bez skautského kroje a symboliky), ale i postupně v
hlavách zúčastněných, vnitřně. A v tom vidím Braťkovu hlavní zásluhu. Že jsme
tenkrát "neodložili s krojem i myšlenku". Že nás Braťka
dokázal postupně přivést k tomu, že je podstatné zachovat výchovné zásady
skautingu. Jeho morální a vnitřní hodnoty. Jinakost jeho zkušeného pohledu
vychovatele vidím v tom, že nám v této fázi přechodu dal zcela nový program,
který nás nadchl a zaujal. A dal nám tím
pozitivní perspektivu, se kterou jsme se mohli identifikovat. A co bylo do
budoucna pro nás i rodiče důležité, že jsme se pohybovali méně nápadně - bohužel
v menším počtu než původní oddíl - na půdě legality. A existovali jsme dále.
Jak tento přerod probíhal ?
V naší psýché, našich hlavách neochotně. Mladí lidé totiž
bývají konzervativní. (To je, myslím, Braťkova these, která se i na nás potvrzovala.
Pravděpodobně to souvisí s malou životní zkušeností mladého člověka. Že když
pozná jednu cestu a ta se mu líbí, jen stěží si dovede připustit i jiná
řešení.) Tak to bylo i u nás. Ve svých hlavách jsme se jaksi nemohli smířit se
ztrátou vnějších znaků, daných krojem, šátkem a lilií. Plné pochopení přišlo
postupně.
A "fyzická" stránka přerodu? Po poslední
velké plavbě části 5. oddílu vodních skautů na kutru "Pětka"
po Visle v létě 1948 skončil skautský oddíl oficiálně svou činnost. A jeho
čtrnáct členů se přeměnilo v mladé "vědce", kteří se
připravovali na výzkumnou expedici - do Tomanové doliny v Liptovských Holích v
létě 1949. (Zde opět malý příklad "jiného pohledu": Braťka
sjednal v přírodovědecké sekci Národního muzea zkoumání rostlin, hmyzu, zmapování
plesa aj. To jest : měli jsme skutečné úkoly pro výzkum! A na schůzkách jsme se
na ně připravovali.)
Jeho nápady k činnosti
"Jiným pohledem" byly poznamenány mnohé
Braťkovy nápady k oddílové činnosti.
Vzít oddíl již v roce 1934 na Jadran, najmout plachetnici "Gospu
Poišanu" a s posádkou středoevropských chlapců křižovat po
Středozemním moři, to byl jistě neobvyklý nápad. A před II. světovou válkou to
nebyla jediná námořní cesta našeho oddílu.
A i ta poslední plavba po Visle a křižování v Gdaňské zátoce
- opakuji : plavba po Visle, po toku řeky až do moře (!) -
byla i po válce naprosto ojedinělá. Domnívám se, že to byl jediný podnik tohoto
druhu v našem poválečném skautingu.
Jiného druhu byl náš již zmíněný "vědecko-expediční"
tábor v Tomanové dolině roku 1949. Představme si : 14 mládenců postaví z klád v
lese poražených soušek jakousi velkou podsadu, do které zabudují z kulatinek 8
dvoupaland; velký Braťkův průsvitný stan slouží jako část střechy nad jídelní
částí tohoto monstra, v němž hoši žijí. Ve vysokohorských podmínkách. Věnují se
zkoumání přírody, jsou po horských průtržích mračen na 13 dní odříznuti od
světa (a zásobování), zlobí se na medvěda, který leze do zálesáckého krechtu s
bramborami. Zřejmě ne zcela obvyklý podnik.
Od "velkých" podniků i k "maličkostem".
Např. někdy od padesátých let táborky jednotlivých mužstev v
souladu s přírodním terénem. V lese, mezi stromy - trochu jiné, než klasická
podkova stanů s podsadami z krajinek na loučce uprostřed s vlajkovým stožárem,
jak to vídáme ve skautských příručkách.
Anebo podsádky z probírky lesa, které jsou dodnes tradicí. Z
tyčoviny namísto krajinek.
Jiný pohled ovlivnil i naše aktivní kulturní vyžívání - tak
nějak bych tuto činnost nazval. Šlo o pěstování múz. Zvláště výrazně to bylo u
táborákových revuí. Na těch prvních, které já pamatuji, stál Braťka v pozadí
jejich režie. A mnohá později múzám holdující osobnost začla rozvíjet svůj
talent v táborovém kruhu.
A na závěr bych ještě uvedl symposion. To byl Braťkův nápad,
který se - tuším - poprvé objevil na "Větrném mysu" na
Slapské přehradě v r. 1955. Symposion, to byla Braťkova doména. Bylo to
debatování a filosofování vesměs v tichu podvečerního táborového kruhu na různá
témata, odpovídající stáří účastníků.
Jeho názor :
Na vedení
Jaké byly Braťkovy názory na vedení ? Byly také "jiné"?
Řekl bych, že v odstínu ano.
Budu nyní citovat ze dvou Braťkových dopisů, které mi napsal
v roce 1963. Jejich obsah byl specifický pro naši tehdejší situaci, obsahuje
však myšlenky k osobnosti vůdce oddílu a způsobu vedení.
Cituji :
"...Znovu a znovu bych chtěl zdůraznit, že třeba
jasně odlišit činnost 'mladého oddílu' od činnosti starých. Myslím, že kladete
přílišný důraz na organisované styky starých pánů, t.j. Vás chlapců vyšlých z
oddílu, a jste proto nešťastni, že se Vám to nedaří. Dostávám takové dopisy.
Ale svět je přece veliký a cest mnoho, jak byste se mohli natrvalo udržet na
jedné stezce? A ostatně vzpomínky, vzájemná příležitostná setkání a pomoc jsou
také krásné. Naproti tomu činnost oddílu, který ve změněných podmínkách a k
novým cílům uplatní všechnu tu zásobu tradice a zkušeností dřívějších pokolení,
to je věc jiná, a tu musí držet ti, kterým osud a nadání to přisoudily. Ať
staří jim blahovolně pomáhají, ale není to ani jejich právo, ani jejich
povinnost, pouze dobrá vůle. V důsledku toho ovšem nemají ani práva do vedení
oddílu se mísit. Ani formálně, ani posudky nebo odsudky. ..."
A v dalším dopise - cituji :
"...Domnívám se, že v čele oddílu má být existenčně usazený muž, který
by ovšem neprováděl vedení tak intensivně a do detailu, jako jsem to mohl činit
já,..."
Tolik Braťka k osobnosti vůdce oddílu. Osud - nadání,
zralost. A naprostá, autonomní odpovědnost toho, komu tyto tři sudičky svěřily
vedení.
To, že jsme se tu dnes sešli v tomto
složení, bych tak trochu považoval za potvrzení správnosti tohoto pohledu. A
dovolte mi nyní malé extempore k tématu vedení.
Děkovné extempore :
Dodnes jsme měli velké štěstí. V čele či v pozadí byli "ti",
kteří tu zásobu tradice a zkušeností dřívějších pokolení drželi.
A vždy se dosud našel schopný mladý muž -
kapitán, a teď již několik generací i schopná mladá žena, kteří tuto zásobu
dokázali pro nová pokolení oddílu aktivně rozvíjet. Jak dovedli nejlépe.
Rozhlédněme se jen po nich kolem sebe!
Na
výchovu
Základní smysl naší činnosti je výchova morálních
vlastností. A dále výchova k samostatnosti, k rozvíjení praktických dovedností.
Umět si vždy poradit. Braťka stále a stále zdůrazňoval - jako bych ho i dnes
slyšel: "Jsme výchova, ne
organizace." Abychom toto pochopili, nelitoval času v debatách, místa
v dopisech a měl nás k tomu při přípravě jakéhokoliv programu.
(Např.: Při jakékoliv hře - nosném prvku této výchovy - mu
vždy záleželo na tom, abychom ji připravili tak, aby její účastníci - ti první
i ti poslední - z ní měli více uspokojení a radosti než opaku. Po hře si pak
usednout a v klidu si o ní promluvit a znovu ji prožít. Výchovně prožít. - Jak těžko
splnitelný úkol pro kapitána oddílu, jehož přístavní jsou mužové v plném
rozkvětu svých mentálních a fysických sil, které je přímo nutí k přípravě
pokladu "přes devatero hor a tisíc a jednu noc"! A lehce se
tím dají svést k podvědomému "My jim to ukážeme!" místo k
vědomému, výchovnému "Mladší bratříčku, já vím, neb jsem sám stinné
stránky prožil - hrej proto s radostí a s úsměvem...")
Že to byl "jiný pohled", mi došlo vždy
tehdy, když jsme se proti němu prohřešili.
Základní pilíř této výchovy je - jak každý dobrý skaut ví -
příklad. Být příkladem "odshora dolů", od nejstaršího k
nejmladšímu, od toho s nejvyšší zodpovědností dále. Zásada : "Pojď...",
ne "Jdi!" Pojď za mnou, jsem ti vzorem. Jakou samozřejmostí byl
Braťkovi tento pohled, na to se podívejme do jednoho z jeho dopisů z konce roku
1955, který předcházel založení ústeckého oddílu, cituji :
"...Snad ještě nevíte, že dvakrát měsíčně prodávám
na trhu knihy. Přihlásil jsem se k tomu dobrovolně, neboť mne to baví nehledě k
tomu, že si vydělám za dva dny 100 - 150 Kčs mimo své služné. Prodej je blízko
škol a mám proto mnoho zákazníků mezi školáky. V září přišel ke stánku jeden
asi třináctiletý hoch a dozvěděl jsem se od něj, že by chtěl být cestovatelem v
Africe, neboť chtěl na mně literaturu o tomto díle světa. Vyprávěl jsem mu o
svých cestách s oddílem i soukromých a půjčil jsem mu literaturu a mapy. Za
čtrnáct dní na to jiný chlapec chtěl ode mne na trhu literaturu o moři. Když
jsem mu vypravoval o námořních cestách, které jsme dělali s chlapci, vzdychl on
i kamarád, který s ním přišel, a dozvěděl jsem se, jak touží po tom, aby dělali
něco lepšího než to, co jim špinavé Ústí nabízí. Pak jsem o tom přemýšlel a
řekl jsem si: kdo ti dal právo, abys zdejší mládež odsuzoval, když jsi pro ni nic
neudělal ? Jak mají být tito chlapci dobří, bystří a společensky uhlazení, když
nikdo jim nepodá pomocnou ruku a hlavně: příklad!..."
Pro to, aby se tento životní postoj dostal do podvědomí
člověka, má skautské hnutí řadu "nástrojů" - skautský zákon,
slib, pozdrav, zkoušky junácké zdatnosti ap.
Dovolte mi tady malý exkurs.
Když jsme se v roce 1948 "přerodili" ze skautů v "ne"-skauty,
byla naše generace těmito nástroji formována. Znali jsme je, všichni jsme měli
za sebou slib, který nás zavazoval. V letech padesátých jsme však začali
přijímat i nové generace. Skautská symbolika a nástroje byly ovšem z
pochopitelných důvodů tabu. První léta jsme se snažili o důslednou výchovu
pouze osobním příkladem. Chtít však žít jako křesťan a neznat znění "Desatera"
ani "Otčenáše" je velmi těžké. Tak se vedlo i nám bez
definicí základů skautingu - jeho morální a výchovné podstaty -, bez jeho
symboliky a krojů.
Poměrně nejjednodušeji jsme si poradili se stejnokroji.
Nejdříve to byla pouze nástupová trička; od roku 1957 - od Souše v Jizerských
horách - i bílé čapky (zvané zpočátku "sýry", později,
zřejmě v sedmdesátých letech, důstojněji "sorbonky") s
hodnostními označeními kormidelníka a člunaře. A myslím, že zhruba v těchto
letech jsme "vynalezli" Desatero. Takřka doslovným přepisem
skautského zákona vznikl náš oddílový "Kodex muže", obměnou
skautského slibu ceremoniál předávání bílé čapky definitivně přijímanému novému
členovi. A když si prohlédnete podmínky pro získání zkoušky "Plavčíka",
"Lodníka" a "Lodivoda", zjistíte, že to
je opět takřka doslovné přetvoření zkoušek dovednosti dle "Junácké
stezky".
Je to tak trochu ironická hrátka skřítka dějin našeho
oddílu, že návrat k původním skautským symbolům, když se stal možným, je nyní
pociťován jako porušení dlouhé tradice...
Uzavřu tuto kapitolu zvláštní malou vzpomínkou na Braťku,
kterou jsem nazval :
Hlásaná idea, žitá skutečnost.
Nikdy jsem nezažil, že by Braťka striktně něco proklamoval.
Že např. skaut nekouří a nepije. Prostě nekouřil a nepil.
Nebo : Bylo-li potřeba potrestat nějaký prohřešek - třeba i
hodně vážný - byl velmi citlivý ve volbě prostředků. Jeho zásadou bylo, aby si
dotyčný uvědomil důsledky svého činu. Jako "trest" musel
vykonat něco prospěšného. Věc pak byla vyřízena. (Pamatuji se, že nám na Holné
zmizel z tábora jeden hošík. Po svém návratu, po Braťkově promluvě s ním,
odčinil svou nerozvážnost naštípáním velké hromady dříví pro kuchyň. Hotovo. I
když by mnozí na kapitanátě byli na provinilcovu hlavu nejraději seslali "spravedlivé"
tresty, počínaje uvázáním u mučednického kůlu, pokračuje padesáti ranami
devítiocasou kočkou, tuctem pláců ploutví a prohnáním v plavkách kopřivovým
houštím konče. Toto se však navýsost příčilo Braťkovu výchovnému
pojetí.)
Braťka byl velice tolerantní. A vždy zdůrazňoval hluboký
výchovný význam slibové formule "Slibuji na svou čest,
jak dovedu nejlépe,...").
Na
skauting
Možné obnovy skautingu jsme se několikrát v našich
vzájemných rozhovorech dotkli. Nijak do hloubky, doba, kdy by k tomu mohlo
dojít, se nám zdála ještě příliš vzdálená. Braťkova slova byla asi tato :
"Pokud bude skauting u nás obnoven, bude muset být
trochu jiný. Vznikl na počátku 20. století a odpovídal tehdejší době. Bude
nezbytné ho přizpůsobit novodobým požadavkům."
Je to "jiný pohled", než u našich skautských současníků ?
Nevím.
Závěr
Na závěr jsem si dovolil vypůjčit motto, které jeho autor Ludva dal do čela
svého článku v Jubilejní ročence k 60. výročí oddílu, kterou jsme vydali v roce
1973 ve Švýcarsku :
" Býti součástí historie
je nesmírně těžké :
Jsme-li tázáni, musíme
vypovídat! "
(L. Kříž)
I já jsem se nyní pokusil vypovídat.
A skončím tímto Braťkovým - "jiným" ? -
pohledem z dopisu z 11. února 1963, cituji:
"...Měl bych plakat pro staré časy, ale nedělám to
a nenechávám se tím ovlivňovat. Co jsme spolu krásného užili, zůstává nám a je
lhostejno novým pokolením. Oni musí hledat své radosti a boje a my jim k tomu
musíme pomáhat bez ohledu na to, že to nedělají tak, jako my. Myslím, že mi
rozumíš. ..."
Rozumíme ?
Opravdu rozumíme ?!?
Jiří Navrátil
Vystopovat první novinářské
pokusy Jaroslava Nováka - Braťky v předválečných a válečných (je tu řeč o první
světové válce) ročnících časopisu Skaut Junák není snadné. Najde se tu množství
článků, zpráv i glos podepsaných značkou jn, kterou Braťka prokazatelně
používal, většinu však nepochybně napsal blízký spolupracovník zakladatele
českého skautského hnutí Antonína B. Svojsíka Jan Novák.
První články pocházející určitě od Jaroslava Nováka lze najít až v číslech 6 až
8 III. ročníku Skaut Junák z roku 1917. První je zpráva o činnosti V. a IX.
pražského oddílu, které se rozhodly podniknout zvláštní sociologický průzkum
tzv. "rytířské pochůzky", kdy trojice skautů navštěvovaly pražské
chudinské čtvrti a zaznamenávaly své poznatky. Ve válečném období, v době
příkrých sociálních rozdílů, kdy ještě naprostá většina členů skautského hnutí
pocházela zejména ze střední vrstvy, musely mít takové pochůzky značný výchovný
význam, jsou přesně v intencích zakladatelů skautingu sir Badena-Powela i
Thompson-Setona a článek je zajímavý dodnes.
V témže ročníku se objevil i Novákův článek o oddílové návštěvě v Moderní (!)
galérii ve Stromovce a o přednášce o moderním malířství. (Opět - kolik dnešních
oddílů pokládá dnes podobný program za nezbytnou součást skautské výchovy,
která má za cíl harmonického člověka?)
V roce 1919 šestnáctiletý Jaroslav Novák působil jako neplacený tajemník spolku
Junák, zůstal jím až do roku 1940, a nastoupil plně do služeb skautskému hnutí,
jemuž pak zasvětil vlastně celý život.
V číslech 2 - 4 V. ročníku Skaut Junák vycházely jeho Zápisky z revolučních
dnů, neobyčejně živá a moderní reportáž napsaná způsobem jakým se píší - či
spíše by se měly psát - reportáže dnes. Zážitky ze skautské služby převratovým
orgánům startující Československé republiky spojuje dějová linka, líčení se
neuchyluje k těžkopádným popisům, ale přináší fakta zcela moderně pomocí akce,
nechybí dramatická scéna a řešení určitého problému a v pozadí celku stojí
názor a postoj autora a to bez jakékoli deklarativnosti, bez proklamací a
dutých frází, o něž v té době zcela jistě nebyla nouze (jak lze snadno ověřit v
celém tehdejším tisku, zejména v úvodnících českých deníků). Svůj zápal pro
věc, oddanost svobodné vlasti i skautingu J. Novák vyjádřil, aniž by svůj názor
vnucoval.
Nabízí se tu srovnání s velice zkušeným a mnohem starším autorem, který o mnoho
let později vyjádřil přesně tutéž dobu a velice podobné zážitky, s Janem
Werichem a lze říci, že vyznívá ve prospěch neznámého šestnáctiletého skauta.
"V onen vzrušený den revoluční, 28.října, potuloval jsem se již od samého
poledne Prahou. Byl jsem částí onoho zaníceného množství, které vlnilo se
městem, čistilo a odstraňovalo všude stopy rakušáctví od jablíček na čepicích
vojska až po orly na štítech domů. Pokřiky, zpěv, smích, protesty, zastavování
vozů, šplhání na římsy, strhávání a zamazávání nápisů, shluky a průvody: to
bylo svrchovaně zajímavým divadlem, jež mne upoutalo tak, že jsem ani
nezpozoroval večer, jenž padl do ulic, ani že mne již bolí nohy a že mám hlad.
Na návrat domů jsem však nemyslil. Poprvé po letech zářily zas všechny pražské
lampy na oslavu dne svobody, ulice byly plny jásajícího lidu, na Ferdinandově
třídě vypalovány ohňostroje, z Národního divadla se řečnilo a na Žofíně
shromažďovalo se prvé vojsko republiky. Co tu bylo dojmů! Až se mne zmocňovala
závrať a stěží pořádal jsem roztěkané myšlenky.
Konečně mohl jsem poněkud uvažovati a srovnávati. Jak velice lišila se dnešní
revoluce od povstání, o němž jsme snili a debatovali ve své junácké družině a
jehož jsme se chtěli i činně zúčastnit.! Není boje, nepřítele nevidět, vše
jakoby kouzlem změněno! To že je revoluce?
...
Prvé jitro v osvobozených Čechách bylo překrásné. Modrá obloha, zářící slunce,
čerstvý jarý vzduch zostřený slabým mrazíkem,- to byl symbol nového, zdravého
života. A v ulicích pražských živo od časného rána. Do středu Prahy sbíhaly se
zástupy ze všech stran.
Na dvoře staré rychty veselo a hlučno. Dvůr plný junáků s rozjařenýma očima a s
národními odznaky na kloboucích i na prsou. Před zástupem velký český prapor,
který vlál již v cizině při Olympijských hrách.
Starosta a vrchní vůdce mají krátké proslovy, prapor se rozvíjí a my jej
zdravím trojnásobným zvoláním. Pak řady naše vycházejí do ulic a míříme k
Obecnímu domu. Jdeme svižně, radostně u vědomí, že i my jsme spolupracovníky
těchto velkých dnů, že tato revoluce jest i naší.
U Obecního domu rozdělujeme se na části, někteří tu zůstávají, jiní odcházejí
na nádraží, k radnici a my máme uloženo odebrati se do školy havelské. Tu ve
třídě bude naše shromaždiště.
...
Právě vedle mě stál asi patnáctiletý hoch, silného těla, příjemné tváře a
opravdu junáckého chování. Nikdo by nedovedl lépe a ohleduplněji jednati s
lidmi než jednal on. Mimoděk napodobil jsem ho, snaže se mu vyrovnati. A tak
zatím, co na jiných místech lid se tlačil a hlučel a hádal s pořadateli, u nás
šlo vše tiše a v žertu. Bavili jsme se s lidmi, vysvětlovali jim a tu jsem
zpozoroval, že revoluce působila i na mysl obecenstva. Byli k sobě
ohleduplnější, přátelštější. Zaradoval jsem se z toho .Vždyť my junáci jsme
bojovníky za bratrství!
Stáli jsme tu delší dobu. Onen hoch mě stále více a více zajímal. Čím déle jsem
se utvrzoval v přesvědčení, že mám před sebou ideál junáka, jak jsem si ho v
duši vykreslil. Ač byl v stejném stáří se mnou, přece cítil jsem k němu jakousi
úctu, ale zároveň i živé přání, aby si mě povšiml a abych ho získal pro naši
junáckou věc. Stalo se i vám již zajisté, že jste k někomu pocítili naráz živou
náklonnost. Snažil jsem se vejíti s ním v přátelský hovor.
...
Bije dvanáctá, shromáždění se rozchází. Nastává znovu tlačenice a zmatek. Byl jsem
od svého druha odtržen, aniž bych mu dal sbohem, aniž bych zvěděl jeho jméno!
...
Na radnici dostali jsme rozkaz ujmouti se služby na policejním ředitelství.
Odebrali jsme se tam neprodleně. Tu v druhém poschodí úřadovala sokolská stráž,
jíž jsme byli k ruce. Práce bylo dost, hlavně posílek.
Společně s námi pracovalo tu i několik studentů. Byl jsem radostně překvapen,
když jsem se vrátil z pochůzky: můj známý ze Staroměstského náměstí seděl v
předsíni na lavici a četl v jakémsi časopise. Přistoupil jsem živě k němu a
radostně jsem ho pozdravil. Poznal mne, avšak jeho odpověď nebyla tak srdečná,
jak bych si byl přál. ..."
Novinářská zkušenost učí, že takový překvapivě dobrý debut může "mít na
svědomí" dobrý a pečlivý redaktor, jemuž začátečnická práce stojí za
pečlivou redakční úpravu. V daném případě to lze naprosto jistě vyloučit. Z
dokumentů, které pečlivě shromáždil nástupce A. B. Svojsíka náčelník Dr. Rudolf
Plajner je zřejmá až neuvěřitelně bohatá činnost a pracovní vypětí zakladatele
českého skautingu. Redakce časopisu byla jen jedním úsekem působení tohoto
velice výkonného člověka a ze všech ostatních článků v prvních ročnících Skaut
Junák je zřejmé, že je zvlášť důkladným redakčním zásahům nepodroboval, natož
aby je přepracovával. Práce s rukopisem byla ostatně v té době i v mnohých
významných redakcích spíše výjimkou ( a mnohde tomu tak je i dnes). Lze tedy
tvrdit, že Jaroslav Novák byl pozoruhodný novinářský talent, který bez
zvláštního školení přinejmenším na slušné úrovni zvládal nejrůznější žánry.
Tak v šestém ročníku Skaut Junák (č. 5 a 6) vyšel jeho čistě užitkový náborový
článek Naše loterie a různé drobné zprávy.
V sedmém ročníku už "dostal" vlastní rubriku Skautské hry. Napsal do
něj i poněkud popisnou konvenční reportáž z robinzonády pražského 5. oddílu ve
Vysokých Tatrách, z tábora na svahu Kriváně a pak naopak velice nadané
líčení-fejeton Balvany. V číslech 9-10 vyšla jeho opět zcela prozaická zpráva o
polských Harcerech, ovšem na svou dobu dobře napsaná, s logicky řazenými údaji,
aniž by se autor musel uchylovat k dodnes běžným berličkám la "ale vraťme
se k...(něčemu)" či spád článků zdržujícím "rozjezdům", kdy
vlastní výpověď je odsunuta do vedlejší věty a text začíná floskulí "Pokud
chceme hovořit o...(čemsi), musíme nejprve uvážit..." atp..
Jaroslav Novák se však na novinářskou dráhu nevydal a spojil svůj život se
skautským hnutím. V roce 1921 byl už placeným tajemníkem skautského ústředí
(dokonce už měl i písařku, které platil 200,- Kč měsíčně - dlouho nevydržela).
V tiráži Skaut Junák jsou v té době jako redaktoři uvedeni A. B. Svojsík a Jan
Novák a jeho rozměr se zvětšil na velkou osmerku. Jaroslav Novák v devátém
ročníku otiskuje na pokračování velkou reportáž Napříč republikou, formálně
naprosto moderní, živou, prokládanou dialogy a příhodami a velice čtivou
(dodnes zajímavou některými kulturně historickými podrobnostmi).
"Řada oddílů již podnikla cestu v železničním voze od západu na východ
republiky. Dnes není to neobyčejným podnikem. Uveřejňujeme líčení jedné z
prvých výprav českých skautů na Slovensko, které tehdy - brzy po převratu -
bylo pro nás 'novou zemí' a proto výprava do neznáma měla dobrodružný ráz.
1. VÝPRAVA
Čtyři dvoukolové vozíky, tažené, tlačené a obskakované skauty hrkaly po
pražském dláždění k Masarykovu nádraží - . Vysoko naložené nejrůznějšími věcmi:
pytli s moukou, bednami s nádobím a potravinami, balíky stanových pláten,
pilami, součástkami kamen, batohy a jinými věcmi, sotva držely rovnováhu a
proto stále ozývaly se výstražné výkřiky mezi posádkou jednotlivých vozíků.
Celkem však bez nehody dorazila karavana k nádražním skladištím. Mezitím, co
jednotlivé vozíky odvažovány na váze, přiběhly předem vyslaní zvědové s
radostnou zprávou: 'už máme vůz! Vzadu u rampy čeká na nás nový a prostranný
nákladní vagón!'
...
S prudkým rozběhem vyjeli jsme na vysokou rampu.
'Zde je to!' Ozval se vítězně Jenda.
'Co tomu říkáte?' Hoši neříkali ničeho, alespoň ne nic souvislého. S několika
nečlánkovanými výkřiky vrhli se k šedivému, krytému vagónu a šplhali o překot
do vysokých dveří. Vozíky se zbožím zůstaly opuštěny a skauti volali jeden přes
druhého ze dveří v zmatené tlačenici:
'Podávejte mi sem bedny, já je tu budu rovnat!' I malý Štístko a ještě slabší
Rejsek žádali rozhodně:
'Hoďte sem ten pytel s moukou, my ho postavíme do kouta!'
Musel jsem rázně zakročit! S pomocí starších skautů vyklidili jsme celý vůz,
strýček Oněga opatřil kdesi březové koště a zametl čistě podlahu vagónu. Zatím
jsme složili věci s vozíku a 4 hoši odjeli s nimi do města, vrátit je
majitelům. Zavazadel byla notná hromada. Přes devět metrických centů to vážilo.
Starší skauti vzali si na starost naložení a srovnání věcí. Vydal jsem se
mezitím na cestu po různých nádražních kancelářích a díky ochotě železniční
správy, docílil jsem dobrých výsledků. Obstaral jsem také 20 přímých lístků do
Štrby a vrátil se velmi spokojen k vozu.
Tu bylo již vše v pořádku, věci ve voze pěkně a účelně srovnány, takže zbývalo
dosti místa k pohybu ve dne i ku spaní v noci. Hoši seděli ve dveřích vozu a
pojídali třešně. Šufánek dal se poučovati od třináctiletého 'mistra Vejklady'
Kaňáka o různých světoborných otázkách. Štístko a Rejsek prohlíželi s velkým
zadostiučiněním cedulku na voze přilepenou, na níž bylo napsáno :'Pozor,
skauti! Opatrně posunovat! Přes Vláru do Štrby!'
...
Krátce před příjezdem lokomotivy, která nás měla přisunouti na nástupiště
osobní, přispěchal Oněga s pěkným loveckým psem. Hoši vyskákali z vozu, Ilčík
přímo se zřítil z budky a obklopili psa, který ve zmatku chňapal na všechny
strany. Vlak vyjel z Prahy - umlkli jsme jako na znamení. Tento okamžik byl
počátkem naší dobrodružné výpravy. Zdálo se, že všichni skauti si to uvědomili
a odmlčeli se na chvíli v zamyšlení. Jen pes vyhlížel vesele na ubíhající kraj.
2. NOČNÍ JÍZDA
Vyjeli jsme z Prahy po osmé hodině večerní a hodně se již šeřilo, když jsme
projížděli lesem u Ouval. Ilčík, který se již cítil velmi zkušeným
cestovatelem, pohrdlivě prohodil: 'Což tohle je nějaký les! Sem chodí celá
Praha! Zde bych nechtěl tábořit ani za nic! Co je to proti Tatrám!'
Zapomněl, že Tater dosud neviděl. Jeho fantazie pracovala však horečně a s
druhy horlivě kuli plány, jak budou žíti v pralese.
Vlak pravidelným tempem sunul se k východu. Jedny z dveří vozu jsme zavřeli,
aby netáhlo. Rozsadili jsme se po pokrývkách a hleděli jsme do tmící se
krajiny. Byly jsme po večeři a v měkké náladě."
Navazuje na ni povídka Příběh tatranské noci a v témže ročníku se už Braťka
pokouší o další, u nás zcela nový žánr: skautský román Život a sen. Ten se
později stal základem jeho dodnes vydávané knížky méně červenoknihovně nazvané
Skautská srdce. Chodský jezdí ukazovátkem po mapě Afriky a zajíkavě vykládá o
řece Kongu - o mém Kongu, na němž budu konati své výzkumy až ...nu až budu
dospělým!
Jsou poslední dny školního roku a profesor Daneš zkouší nemilosrdně. Třída je v
napětí, kolik obětí vyžádá si dnešní zkoušení, které je pro mnohého
rozhodujícím.
Jsem bezpečen - nebudu již volán a kdyby: dovedl bych toho říci o Kongu, jeho
mohutném toku, pralesích a divokých národech tolik, že by byl profesor Daneš
jistě spokojen. Vždyť moje myšlenky dlí často tam - v pustinách afrických - a
touhy nesou se k tropickému slunci.--
Poslední hodina dusného dne působí uspávavě. Otevřenými okny valí se žhavý
vzduch rozpálené uliční soutěsky. Protější okna vrhají do naší třídy ostré
svazky paprsků odraženého slunce.
Zmnožený hluk velkoměsta dere se do třídy a činí nezřetelným hlas profesorův i
zkoušeného.". V roce 1924 napsal Jaroslav Novák celkem dost popisnou
cestovní zprávu z cest po USA Horské tábory v Yosemite, ale v zápětí už zas
uvolněnou reportáž Ke hrobu Buffalo Billa. Na jeho příležitostném
"oslavném" článku o světovém náčelníkovi R. Baden-Powellovi zase je
třeba ocenit obratnost s jakou již tenkrát dovedl obejít úskalí, které takové
příležitostné texty sebou nesou. (Srovnejte třeba s nyní populárním životopisem
B. P. Vlk, který nikdy nespí, přeloženém do několika jazyků, který skoro
připomíná nectnosti období kultu osobnosti.)
Jaroslav Novák se postupně stal jedním z hlavních pomocníků obou redaktorů -
náčelníka a místonáčelníka - právě při vydávání časopisu Skaut Junák, oficiálně
jako člen redakční rady, a podílel se i na řešení všech chronických - a
tradičních - hospodářských potíží s vydáváním vždy spojených. Ke své činnosti
novináře píšícího krok za krokem přidal v té době ještě druhou významnou
novinářskou schopnost jako novinář redigující a spolupracující s okruhem
přispěvatelů.
V XV. ročníku Skaut Junák se tak poprvé objevilo jméno Jaroslav Foglar.
Skautský časopis byl první, kdo nyní tak populárního spisovatele knih pro
mládež vůbec tiskl a zde poprvé tehdy vyšly jeho povídky Kdo jste vyhrál,
Indiánské léto, Náš alpinismus a Za tichých nocí. (Dosud neznámý skautský vůdce
pak spolupracuje i v dalších ročnících až do roku 1933, kdy založil pověstný
týdeník pro mládež Mladý Hlasatel.) Na pokračování v Skaut Junák například
vyšla i jedna z jeho prvních knih, humoristicky laděný Tábor smůly.
V roce 1930 se Jaroslav Novák stal vedoucím redaktorem Skaut Junák a současně
změnil vzhled časopisu. Dosavadní jednobarevnou obálku s pérovkovou kresbou
nahradila moderní, výtvarně hodnotná hlubotisková obálka s celostránkovou
fotografií na titulním listě, velice často od skauta fotografa Ladislava
Sitenského a jiných význačných umělců. V témže roce uveřejnil Jaroslav Novák na
pokračování svou rozsáhlou reportáž o plavbě pražské vodní Pětky podél
jugoslávského pobřeží Pod napjatými plachtami, která později vyšla i knižně.
Dobrý tvůrce časopisu ("Blattmacher") musí mít jednu důležitou
vlastnost - jakousi nezištnost či nezávistivost. Jaroslav Novák se vyznačoval
tím nutným povahovým rysem, že se neobával, že ho jiný autor předstihne a
zastíní. Jen tak bylo možné, že se Skaut Junák pod jeho vedením stal líhní
mladých talentů. Kromě zmíněného J. Foglara tu začínal například Mirko Vosátka
- Grizzly, své povídky a verše (dodnes pro skautskou potřebu neocenitelné) tu
poprvé tiskl básník, dramatik a režisér K. M. Wallo. Vycházely tu kresby a
texty K. T. Neumanna-Neklana (Údolí myšího řevu) a další.
Pro vyhledávání nejmladších začínajících autorů zřídil Jaroslav Novák v Skaut
Junák rubriku Mládež a Kultura a svěřil její vedení vůdci pražského 13. oddílu
PhDr. Radko Kadlecovi, tehdy pracovníkovi Pražské městské knihovny. Uveřejnil
tu například pokusy významného scenáristy televizních Večerníčků a spisovatele
pohádek a knih pro děti Dr. Zbyňka Malínského, režiséra Doc. Jana Matějovského,
J. Lapáčka - Jasana, který se po válce sám stal redaktorem Skaut Junák (a ještě
později osvětovým důstojníkem a posléze, až do roku 1990, ředitelem prestižního
nakladatelství knih pro děti a mládež Albatros).
Jaroslav Novák se dlouho snažil přeměnit předplatitelský měsíčník Skaut Junák
na kolportážní čtrnáctideník (výhledově týdeník), který by mohl šířit skautské
myšlenky a životní styl, obracet se na mladé lidi i mimo hnutí a získávat je
pro skauting. Pro finanční potíže k tomu mohl přikročit teprve v září 1940.
Podařilo se mu však vydat jen asi pět čísel. 28.října 1940 německý "státní
sekretář" K. H. Frank vydal výnos o rozpuštění Junáka (jako prvního českého
spolku vůbec) a časopis zakázal. V době okupace se Jaroslav Novák, jako známý
skautský pracovník musel omezit jen na styk se členy svého oddílu a vypracoval
obsáhlý plán na jeho obnovení a rozšíření po válce.
5. května 1945 se jako vyšší činovník Junáka přítomný v Praze ujal obnovy
hnutí, zřídil skautské ústředí (nejprve ve Školské ulici, později v Krakovské
ulici a nakonec v bývalém sociálním úřadu v Bartolomějské, který se stal sídlem
tehdejší České národní rady) a až do návratu velitele Junáka prof. Bohuslava
Řeháka z koncentračního tábora působil jako dočasný zástupce velitele.
Redaktorem obnoveného Skauta Junáka se stal Jaroslav Foglar. Ten však za
několik měsíců odešel do týdeníku tehdejšího Českého svazu mládeže Vpřed, který
nabízel výhodnější podmínky a Jaroslav Novák se mohl do čela Skaut Junák
vrátit. Na pokračování začal uveřejňovat i svůj dobrodružný román Za temným
sluncem,jenž však zůstal nedokončen. Novinářská - nikoli však spisovatelská
dráha této pozoruhodné osobnosti skončila v roce 1948 28. číslem Skaut Junák,
kdy jako nekomunista musel z redakce odejít. Vystřídal ho již zmíněný J.
Lapáček, po němž se stal šéfredaktorem svazácký funkcionář (skaut) Svatopluk
Hauser.
Jaroslav Novák prokázal předpoklady stát se vynikajícím a zřejmě i populárním
novinářem. Avšak věnoval je "pouze" mladým lidem a zůstal věrný
službě skautskému hnutí.
Dušan Mendl (1919) do oddílu přišel 1929
Pro mne, a myslím, že i pro řadu
dalších členů Pětky, splývají vzpomínky na Braťku nerozlučně se vzpomínkami na
oddíl a dění v něm. Hlavně ty prvé, nejstarší nováčkovské vzpomínky jsou
navzájem těžko rozlišitelné, spojují se v jeden proud. Možná, že se mýlím, ale
mně se jeví dění v Pětce - v té době kolem roku 1930, kdy jsem přišel bez
jakékoliv předchozí průpravy do velkého oddílu - jako bezproblémové a zcela
hladké. Teprve s odstupem let jsem si začal uvědomovat, že ta
"hladkost" a plynulost života v oddíle byla dána především vůdcovským
talentem a organizační schopností Braťky Nováka. Na tehdejší vysoké skautské,
ale i sportovní úrovni Pětky měli ovšem nemalý podíl vedoucí družin a starší
členové oddílu. Doufám, že vzpomínky na tu dobu zpracoval již někdo
kompetentnější než já a že budou účastníkům semináře přístupné.
Abych se vrátil k osobním vzpomínkám. Náhoda hraje v životě velkou roli, a také
mne řetěz náhod přivedl k Braťkovi a jeho prostřednictvím do Pětky.
Při školním filmovém představení, ještě na obecné škole, byl nám promítnut
film, který efektně předvedl zásah skautů při záchraně zraněné osoby. Tato
agitka udělala na mne velký dojem a tak jsem doma projevil chuť stát se
skautem. Rodina proti tomu nic neměla, ale žádného skauta neznala. Náhodou
kolega mého otce znal Braťku jako tajemníka Svazu skautů, a přislíbil se zeptat
ho, jak postupovat chce-li se někdo stát skautem. Braťka to vzal zcela vážně a
pozval mne do klubovny pátého, tehdy ještě suchozemského oddílu. Klubovna byla
na Petrském nábřeží v dřevěných nouzových barácích.
V klubovně mi nadiktovali, co všechno si má nováček opatřit a na které nádraží
mám příští neděli přijít. A tak po návštěvě v Skautingu (obchodu) byl jsem
připraven na radosti, ale někdy i strasti začínajícího skauta. Jen se s
odstupem let trochu divím, že Braťka, nebo někdo jiný, neusoudil, že bych se
lépe vyjímal u vlčat.
Podrobněji líčit dění v tehdejší Pětce by asi přesahovalo rámec osobních
vzpomínek, stačí jen konstatovat, že tehdejší tábory se konaly na romantickém
Staňkově, a to ještě na Vlčici,což bylo ideální tábořiště. Sice jsme byli
vytopeni dlouhodobými dešti, takže bylo třeba budovat zvýšené chodníčky mezi
stany, a také nás zasáhla větrná smršť a pobořila stany, ale přesto jsem
přesvědčen, že to byl nejhezčí tábor, kterého jsem se zúčastnil. I po nuceném
přestěhování tábořiště dozadu na Yukon měly tábory na Staňkově své
neopakovatelné kouzlo a Braťka dovedl vymyslet a zorganizovat tak skautsky
náročný a zábavný program, že soutěžící družiny se po celou dobu trvání tábora
prakticky nezastavily. V organizaci táborového života a vymýšlení zábavných a
napínavých her byl Braťka skutečný mistr.
Celá řada přítomných je jistě oprávněnější než já hodnotit skautské dění pátého
oddílu, tábory, zahraniční cesty a jiné akce konané v letech 1930 a 1939. Já se
omezím v závěru svého osobního vzpomínání na vzácnou událost, kdy Braťka
oznamoval své dlouhodobé plány, vytyčoval další cestu na řadu let kupředu.
Nedovedu dnes posoudit, do jaké míry bylo toto vytýčení dalších plánů oddílu
nové též pro všechny účastníky, ale sám se nepamatuji, že by se v tomto rozsahu
opakovalo. Vím jen, že mně připadalo značně odvážné a zdálo se mi, že jde o
nezávazný plán, který nepůjde splnit.
S tímto smělým plánem byli seznámeni účastníci slavnostní večeře, kterou Braťka
uspořádal na oslavu úspěšného ukončení putovního tábora Pětky po pohraničních
horách Podkarpatské Rusi v r. 1931. Večeře se konala v malém hotýlku v městě
Rachově, kam jsme se uchýlili po měsíčním putování po horách, abychom se mohli
trochu zcivilizovat před nástupem do rychlíku, který nás měl odvést zpět do
Prahy. Účastníků bylo 10, od Braťky a Svaťky Starého až k nejmladšímu, kterým
jsem byl já. To, že jsem se ocitl v této skautsky vyspělé společnosti, byla buď
náhoda, nebo určitý Braťkův záměr. Braťka měl v té době ještě literární plány a
možná, že přibrání malého kluka snad bylo pro osnovu díla o putování po horách
potřebné. Nikdy jsem o tom s Braťkou nemluvil, jsem dodnes vděčen za
nezapomenutelné zážitky jak jemu, tak všem, kdo mně tehdy pomáhali zdolávat
nemalé obtíže. Přes vhodné rozeslání zásob na jednotlivé celní stanice, v čemž
se ukázala Braťkova organizační schopnost, bylo toho nosení na mne až moc.
Postupně převzal můj podíl Svaťka, tak většina mých díků patří jemu. Putovní
tábor po Podkarpatské Rusi byl tím nejskautštějším podnikem, kterého jsem se
zúčastnil.
Abych se vrátil zpět k závěru večeře - Braťka nás seznámil asi s těmito body:
- vyřešení problému klubovny zakoupením prámu a zřízením klubovny na něm
- přechod z oddílu suchozemského na oddíl vodní
- najmutí plachetní lodi v Jugoslavii a prázdninová cesta podél Jadranského
pobřeží
Zda byly známy termíny skautských jamboree a plánovány navazující zahraniční
cesty do Holandska a Anglie, nevím.
V příštích letech jsem s obdivem sledoval, jak se Braťkovi daří tento smělý
plán plnit.
Jaromír Klika "Bob"
Bobánek mne pověřil úkolem
zpracovat téma Braťka a ZB. Není to pro mne snadné. Předně jsem urolog a ne
psycholog či pedagog, a pak, Braťka k této akci svých "žáků", skautů
5. oddílu vodních skautů Praha, ani zvláštní osobní vztah neměl, alespoň, pokud
vím. Ostatně není divu. Situace v době zakládání této ilegální organizace byla
taková, že jsme se museli od Braťky distancovat - Braťka byl sledován, ohrožen
a nakonec i zatčen (z téhož důvodu jsme tehdá např. nemohli mezi sebe zařadit
bratry židovského původu). Než vyslovím úvahu o zásluhách Braťky na této naší
odbojové činnosti, jen zcela krátce osvětlím těm, kteří o ZB vědí málo, nebo
nic, co ZB bylo, z čeho a jak vzniklo.
Po zákazu Junáka na podzim r.1940 se stalo toto: Zavolal jsem Adu Karlovského a
ten mně v telefonu řekl, že mě právě chtěl volat - nebo naopak? A shodli jsme
se na tom, že se musíme ihned sejít a pohovořit si. Telefonem že to nejde. A
tak jsme se také sešli a dohodli na tom, že nastala doba, kdy je třeba plnit
skautský slib. Vybrali jsme z Pětkařů deset bratrů, těch, dle našeho úsudku
nejvhodnějších pro naší budoucí činnost a nazvali jsme se Zbojníky.
Představovali jsme si skutečnou bojovou činnost a ještě netušili, že hlavní činností
bude zpravodajství. Usoudili jsme, že potřebujeme vojenský výcvik a tak Ada
vyzval svého přítele, četaře Jana Laštovku a ten se stal našim vojenským
instruktorem a uznaným velitelem. Tak to tedy začalo... a skončilo až 9.květnem
1945. Malý (nebo velký?) zázrak byl v tom, že skupina, která dosáhla v květnu
1940 počtu 599 odbojářů, vydržela celých těch pět let naplněných skutečnou
aktivitou, t.j. vojenským výcvikem, drobnými diverzemi a hlavně
zpravodajštinou, že vydržela bez ztrát na životech. Tak obávané Gestapo se na
ní, resp. do ní nedostalo. Jejím hlavním úkolem tedy bylo zpravodajství -
oficielně bylo prokázáno, že padesát procent zpráv dodaných tajným vysílačkám k
předání do zahraničí bylo právě od těchto hochů do 25 let. Samozřejmě, že
posléze jen menší část jich byla Pětkařů či skautů z jiných oddílů. -Osudy této
skupiny nazvané až během další aktivity Zpravodajská brigáda, podřízené
hlavnímu velení domácího odboje, Radě 3 (R3), popsal na 66ti stránkách jako
Studii o skupině ZB historik Dr. Zdeněk Jelínek v XXV. svazku Pražského
historického sborníku v r. 1992. - tedy zpět ke skautingu a Braťkovi. ... Byl
to jistě skauting a pro nás osobně Braťka, který v nás podpořil vlastnosti
vhodné nejen k civilnímu životu, ale v tomto případě také k odboji., takže jsme
mohli, ač neprofesionálové, amatéři, až do konce války zastávat velitelská
místa ve skupině. Dle mého názoru nám dal Braťka více než skautský slib,
skautský zákon a 3 orlí pera. Naučil nás například zodpovědnosti, nebo tak
důležité dochvilnosti. Naučil nás umění řešit s klidem a optimálně nečekané
situace apod. Tak, jak to uměl sám a jak to uplatňoval ve svých hrách, jak to
líčil ve svých knížkách. Vždyť právě takové situace vznikaly při ilegální práci
ZB.-Zpravodajštině,letákových akcích, shozech zbraní apod. Zde je ten klíč,
proč ZB vydrželo, přežilo celou válku beze ztrát (ztráty byly až v bojích na
barikádách v květnu). Jen jedno bylo třeba stále připomínat: žádnou romantiku!
V tom jsme se museli od Braťkova skautingu lišit . Zpravodajská brigáda má
Braťkovi co vděčit za svoji existenci. Správnost jeho pojetí a způsobu výchovy
zrajících hochů v teenagery, schopné řešit mimořádné životní situace, měla
jistě velký vliv na úspěšnou a tak nebezpečnou činnost, jakou Zpravodajská
brigáda odvedla. Tolik tedy o Braťkovi a ZB.
Karel Rohlíček "Rohlas"
Dostal jsem Tvůj dopis ze dne
4.3. To víš, že Vám napíši do almanachu o Braťkovi. Vždyť to byl on, kdo změnil
můj celý názor na život. Doma si se mnou nevěděli rady, propadal jsem ve škole,
nikdo to nechápal a vysvětlovali si to učitelé i rodiče nějakou vadou fyzickou,
že snad nevidím nebo neslyším, nebo, že mám mozkovou limitaci. Když vyčerpali
lékařské kapacity oční a ušní, nemohli na mně nic najít. "Bude to
psychologické zatížení Vašeho hocha". ---V Resslově ulici, kousek nad
Mánesem, ve třetím patře, mě jako poslední pokus přivedli k jedné z pražských
kapacit - pamatuji se na staršího pána, který měl pokoj plný knih, mezi kterými
stál stůl a velké křeslo. Mámě řekl, aby se šla projít na Žofín, že si se mnou
popovídá, aby mohl můj sluch posoudit. Měl také klec s kanárem, který krásně
zpíval . Na cestu mamince řekl: "Váš kluk slyší dobře, mám otevřené okno a
přes rámus elektrické dráhy slyší mého kanára zpívat!" To jsem prohrál -
posadil mě do svého křesla a seděl na schůdkách ke knihovně. Zeptal se, zda si
to s ním chci vyměnit. Já zavrtěl hlavou. Vysvětlil mi, jak jsou všichni
zarmouceni, že nevědí, čím se trápím, že ve škole neprospívám... Protože se mi
ten starý profesor líbil, řekl jsem mu, že se vůbec netrápím, ale když přinesu
počítání bez chyb v domácím sešitě do školy, že se na mě budou moji spolužáci
dívat jako na šprta - proto raději jsem s nimi po škole! Úkol raději neudělám.
Vyptával se mě na podrobnosti, jak se dovedu poprat, nebo jak umím střílet
prakem a jak jsem dokázal dostat 3 z chování? - Vyměnili jsme si místa, sednul
jsem si na ty přenosné schůdky ke knihovně, on si sednul do svého křesla a řekl
mi, abych poslouchal. "Já jsem vyrostl u sv. Vojtěcha, věř, že tam kluci
byli stejně divocí, jako u vás ve Vysočanech. S Malou Stranou se bojovalo pod
Petřínem. Nemusíš se bát, že Ti budou říkat šprt, když umíš zacházet s prakem a
házet kamením s páskem, budeš mít jejich obdiv. Chtěl bys mezi hochy, kteří se
neperou a chodí na výlety do okolí Prahy, v létě táboří na vodě v Jižních
Čechách? Musíš se naučit plavat." Máma přišla ze Žofína celá ustrašená, co
uslyší. První, co slyšela, že se musím naučit plavat a pan profesor jí dal
adresu k věži na Karlově náměstí, zajděte tam s tím hochem, je to kousek. S
panem tajemníkem Novákem jsem již mluvil, rád by se na Vašeho Karla podíval.
Mimo jiné, maminko, klučík žádnou vadu nemá, a s příštím vysvědčením ať se na
mě přijde podívat. Můžete ho poslat samotného, patnáctkou dojede až sem k
mostu, na světle přejde a zase si spolu popovídáme. -K Braťkovi jsme přišli a
pozval mne na schůzku družiny Vlků. Loula byl kormidelník, ale Mandára ho
zastupoval a Dívčina byl první člunař. Alexandr Vári druhým člunařem. Právě ve
stejnou dobu přichází do oddílu Vláďa Páral se svou chromatickou harmonikou a
Láďa Hec, hoch délky 192 cm a bot č. 46. Všichni 3 jsme byli dáni na starost
rasovi Ježkovi "Schulhof". Napíši toho více, jak jsme jeli do
Hrabušic v nákladním voze ČSD, se zásobami, provazy pro loď na suchu a s
celtami pro jídelnu.
Zatím zdraví Karel 14.3.1994 - Kanada
Vás všechny staré Pětkaře, měli jsme krásné mládí a díky Vám za Vaše
přátelství....
Karel, nejstarší nováček oddílu.
Radim Palouš "Dim"
Nemyslím, že těžištěm jeho díla bylo
redaktorování v "Junáku", ani činnosti vysoce postaveného skautského
činovníka, ani jeho spisy. Tím nejvýznamnějším činem Braťkova života bylo dle
mého soudu vedení pátého oddílu vodních skautů. Zde předváděl mistrovskou školu
jak vychovávat bez mentorování, jak formovat bez indoktrinace. Pokusím se to
předvést na tom, co jsem měl možnost in concreto zakoušet díky jeho znalému a
pilnému vůdcovství (či lépe kapitánství). Budou to přirozeně zlomky, nicméně
každý z nich je svědectvím Braťkovy vychovatelské praxe. Po druhé světové válce
jsme obsadili ostrov na Sečské přehradě. Byl uprostřed velkého jezera pod
vysokou skalou s hradem. Vody jsme měli dost, ale ne pitné, takže jsme na
pramičkách dováželi vodu v soudcích. Všechno jsme si samozřejmě museli postavit
sami, včetně podsad, ba včetně pokácení stromů označených lesníkem a splavení
vorů na ostrov. Morálka a hodnotová orientace se tedy odehrávala v díle a moc
se o tom nemluvilo. Umět vzít sekyru, umět se šetrně chovat v lese, o tom se
příliš nediskutovalo. Bylo samozřejmé, že jsme uklidili klestí, bylo
samozřejmé, že se palivem šetřilo, že nebyly žádné odpadky, že se neplýtvalo
stravou.
Braťka napsal scénář filmu "Na dobré stopě" a náš oddíl ve filmu
hrál. Film byl potom téměř utajeně po roce 1948 promítán. Zmíněné pramice jsme
si sami stavěli na dvou kozách. Sehnali jsme prkna a pak jsme je budovali až do
toho posledního vytmelení. Některá posádka to uměla lépe, některá hůře, a pak
jim pramička obstála lépe nebo hůře v závodech, třeba když jsme měli lov na
sledě. To se rozházely po vodě v určité vzdálenosti klacky. Potom nastartovaly
tři pramice a ta, která nasbírala nejvíc sleďů, vyhrála. Směl se vždycky ulovit
jenom jeden jediný a ten nazpátek odvézt na břeh. A znova a znova. Kdo uměl
lépe manévrovat, kdo měl lépe postavenou loď, ta posádka vyhrála. Osvědčovalo
se dílo samotné, věcnost naší práce. Morální stránka nebyla deklarací, nebyla
slovem, byla tím, čím jsme fakticky žili.
Po válce jsme měli klubovnu pod velkou skálou v Podolí. Nedaleko v zátoce pod
Vyšehradem byl potopen kutr, zbyl po nacistické okupaci, asi 11 m dlouhý, ten,
co visel na boku křižníků jako záchranná loď. Byla to plachetnice, dvojstěžník.
Poněvadž tenkrát nebyl nikdo jiný k dispozici, řekli našemu oddílu: Nebyli
byste, hoši, tak laskaví? Loď jsme vytáhli, vyčistili a začali ji spravovat.
Sehnali jsme si složitým způsobem plány. Neměla stěžně, neměla ráhna, neměla
ani vnitřní vybavení ani plachty. A nadto jsme plachtit neuměli, byli jsme
obyčejný skautský oddíl. Přesto jsme se všichni pustili do díla a loď jsme dali
dohromady tak, že jsme v přídi postavili kajutu na potraviny, vztyčili jsme dva
stěžně, sehnali jsme všechno kování, co jsme potřebovali, kladky jsme si
vyráběli dokonce sami. Sehnali jsme peníze na to, aby nám v továrně na padáky
ušili plachty. Byly ohromné, celkem 47 m2. S opravdovým dvojstěžníkem jsme se
na Vltavě opatrně učili jezdit. A představte si, že nám osud - nebo Pán Bůh -
naše peníze vrátil: díky té lodi si náš oddíl filmový producent
"koupil", neboť jim šlo také o vnější efekty. A tak v roce 1947 jsme
prožili nejdelší skautský "tábor"- osm týdnů, na němž jsme jako
účastníci filmování vydělali desítky tisíc. Za to jsme si naplánovali
osminedělní zahraniční plavbu, a to po Visle až do Baltského moře.
To byla plavba! Těch dobrodružných příhod! Plulo nás devatenáct. Na vaření jsme
měli v plechové bedně čtyři petrolejové vařiče. Spali jsme na palubě, nikoli v
kajutě, tam byly potraviny, nad sebe jsme si jen mezi stěžně vytáhli ráhno a
přes to jsme hodili plachtu, čímž vznikl jakýsi stan. Loď měla posuvný kýl, aby
měla dole zátěž a aby ji vítr nesfoukával, prostě aby držela kurs. Mnohokrát
jsme ovšem uvízli na mělčině. Když se dno blížilo hladině, tak museli dva
háčkové onen kýlový meč povytáhnout a potřebnou míru nebylo vždy snadné
odhadnout. Jednou jsem v poslední chvíli uviděl, že nemůžeme podjet zřícený
most, poněvadž hlavní stěžeň byl vyšší než podjezd. Visla tekla velice rychle.
Když jsme se občas koupali, zkoušel jsme plavat kraulem proti proudu co
nejrychleji, ale neudržel jsem se na jednom místě s břehem, stále mě to mírně
snášelo. Takže ve chvíli, kdy už jsme byli s poměrně velkou lodí padesát -
sedmdesát metrů před tím mostem, jsem si uvědomil, že nemáme šanci projet. A
nebylo úniku, tu loď by to bylo sneslo pod most tak jako tak. V tu chvíli mě
napadla jediná myšlenka. Zařval jsem: všichni na levobok! Myslil jsem, že loď
se vykloní a že máme šanci nějak proklouznout. Byla ve mě malá dušička, protože
- představte si - na palubě nás bylo devatenáct a stěžeň, to byl dole takových
20 cm silný smrk. Můj nápad byl dobrý pouze relativně, přece jenom jsme
zachytli. A teď jsem čekal co se stane. Zachytli jsme naštěstí nemnoho.
Nejdříve se ozvala strašná rána: první ocelové lanko se natáhlo, kování u přídě
prasklo a lanko napjaté jako struna bouchlo zespodu do dřevěného bednění mostu.
Most totiž mezi pilíři neměl oblouk, ten se za války zřítil. Místo oblouku
spojovalo sloupy pět trámů a na nich prkna. Stěžeň zachytil trám, ale byl
dostatečně pružný a brnkl o první, bouchl se zahřměním do druhého a tak dál.
Takhle jsme se pod mostem "prostříleli". Všeho všudy jediná škoda
bylo ono kování na přídi. Měli jsme samozřejmě rezervní, protože když se loď
odstrojuje, může spadnout do vody.
Prostě: zima někdy až kolem nuly, třeba v noci, a pak zase horko, tvrdé
podmínky a leckteré krásné chvíle. Noviny psaly (polsky): Loď pod
československou vlajkou připlula do Varšavy! My jsme byli pyšní, byli jsme
vlajková loď! Nezapomenu na chvíli, kdy Chingo hrál na harmoniku, bylo krásně,
tak půl páté odpoledne, slunce svítilo, vítr byl boční, takže jsme nemuseli
křižovat. Všichni jsme se povalovali po palubě. Na břehu se pásli koně a my
očekávali chvíli, kdy konečně spatříme moře. Byli jsme "river
scouti", nikoliv "sea scouti". A teď jsme toužili po moři, které
bylo pro nás toužebným cílem naší plavby. Na přídi byly dvě služby. Jeden měl
tyč, kterou měřil hloubku. Druhý s triedrem hlásil mělčinové boje a eventuelně
větrné poryvy. A to oko na přídi najednou zařvalo: "Konec řeky se mně
ztratil!" Řeka šla až nahoru, až do obzoru. Všichni jsme ztichli.
Zacloumala s námi, aniž jsme o tom mluvili, ta zvláštní hodnota cíle . Nesměli
jsme rovnou na moře. Museli jsme nejdříve plout do Gdyně. Přístav Gdyně je po
levé straně od ústí, takže jsme museli odbočit do mrtvého ramene Visly a brzy
jsme zakotvili. Nechali jsme jednoho z posádky jako hlídku na lodi a šli jsme
na pobřeží. Moře nebylo vidět, mezi lodí a pobřežím byla písečná duna a rostly
na ní borovice. Nejdřív jsme šli, pak jsme utíkali, a když jsme prošli borovým
hájkem, objevilo se před námi moře zblízka. Bylo půl šesté, slunce už bylo níž,
vítr hnal po vodě vlny s bílými čepicemi a my jsme strnuli. A pak jsme strhli
se sebe šaty a všichni jsme s řevem běželi do vody. Polsko bylo tady ještě bez
pláží, takže jsme nejen ochutnávali slanou vodu, ale v písku nacházeli jantar a
mušličky. Když jsme druhý den vjížděli čistě upraveni do přístavu, jedna
převeliká loď začala houkat a její vlajčička - byla to norská loď - šla dolů a
nahoru. A my jsme pochopili: ona nás zdraví! Potom se rozhoukal celý přístav,
lodi nás zdravily a my jsme v tu chvíli, utrmácení po čtyřech nedělích, kdy
jsme většinou měli protivítr a ony mělčiny, kdy jsme si mysleli, že nedojedeme,
jsme začali taky tu naši vlaječku spouštět a znovu nahoru - a byli jsme v tu
chvíli šťastní, že jsme to dokázali.
Pak jsme se musili naučit námořnímu plachtění, abychom dostali příslušná
povolení. Nejdřív jsme dostali pilota, ten s námi jel z Gdaňska do Gdyně. Tam
jsme měli přístav v bazénu pro plachetnice. Jednou jsme pluli po širém moři a
potkáme úplně stejný kutr. Byly to lodi v Německu běžně vyráběné jako záchranné
čluny, dvojstěžníky se vším všudy. Na lodi byli frekventanti polské školy pro
námořní kadety. My jsme pozdravili ve vší úctě a pak jsme si řekli: kdo bude
dřív v přístavu! Hoši polští - kam na nás! My jsme totiž měli nejen lehčí
plachty, které byly při daném větru výhodou, ale i nemalé zkušenosti s velmi
náročnou plavbou. Závody dopadly tak, že my byli dávno zakotveni, když oni
přijížděli. Takže "river scouti" porazili polské"mořské
vlky". A v tu chvíli - opět bez deklarací - jsme věděli: něčemu jsme se
naučili.
Skauting někdy bývá už tím, že se krojem odlišuje, jakýmsi ozvláštněním,
jakousi deklarací. Už tím, že nosíme lilii, inzerujeme to, co jsme. Se vší
vážností chci upozornit na jisté nebezpečí. Deklarace jakoby znehodnocuje.
Obávám se deklarovaného morálního perfekcionizmu. Tím nechci vůbec radit k
tomu, abychom naschvál páchali zlo. Ale ve chvíli, kdy člověk je sám sebou
jistý, jak páše samé dobro, ve chvíli kdy "provede" jeden dobrý
skutek denně a tím se večer deklaruje - i když sám před svým svědomím -, tak je
to velmi nebezpečné. To dobré, to mravné by mělo především být v činnosti
samotné, v oddílu samotném, v tom, co se tam děje. My jsme měli denní program
díky výtečnému Braťkovi navržen předem, večer se činnost pro zítřek
prodiskutovala a druhý den se realizovala. Od té doby mimoděk vím, jak
pořádnost stojí za řádným programem dne, aniž by nás svazovala. Sama řádnost
života běhu bez indoktrinace nás učí, že je třeba být řádný.
Jako skauti jsme věděli, že jsme právě ti, kteří umějí s přírodou komunikovat a
jí šetřit. Skauti vědí, co to je, nechat za sebou tábořiště, aniž by bylo
patrné, že tam nějaké tábořiště bylo. Ve chvíli, kdy ekologie se
"provádí" proto, že chci rafinovaněji exploatovat přírodu, aby
vydržela, jak se říká, dalším generacím, aby lidstvo ve svém antropocentrismu
jaksi lépe a déle žilo, tak to je při nejlepším ta menší část pravdy. Ta pravá
ekologie je, že já respektuji bytosti tohoto světa; nerespektuji strom jenom
proto, že mně dá stín, ovoce, krásu, dřevo - ale že to je bytost, která se mnou
žije v tomto světě. A totéž platí o louce, totéž platí o kameni. Tomu se říká
morální ekologie. To je teprve ta ekologie, která by měla zdobit skautské
hnutí.
V pohádkách hrdina - zachránce občas nepoznán odejde pryč,. nemá žádnou odměnu.
Ba dokonce - někdy si ani není vědom, že udělal statečný čin. A přitom přijel
skutečně s rizikem, že prohraje. Nemá žádnou odměnu. Toť přece rytíř! Ve
chvíli, kdy by si řekl: to jsem ale dobrý - všichni cítíme, že by jeho
rytířskost trošku poklesla.
Náš oddílový pokřik byl pěkný i nepěkný: Do čela, nepovol, bij se vpřed, Pět,
Pět, Pět! V čem byl pochybný? Aby člověk byl pořád takový ten "šéf",
špička, nepovol, vpřed! A v čem je pěkný? Snad přece jenom je třeba jít
kupředu, dál. Ne aby byl člověk vpředu, ale aby šel vpřed. Aby nezůstával stát,
aby nebyl sebou sám uspokojen, aby byl otevřen komunitě, která se jmenuje
jednou oddíl, podruhé skautské hnutí a potřetí vlast, jíž je dneska celý
globus, celý svět, v němž žijeme a který, doufejme, není tak bezesmyslný jako
jakýsi rej atomů, nýbrž který má smysl.
To je stále ten cíl, který jsem sledoval na příběhu Braťkova oddílu. Ne moc
mluvit, ne moc deklarovat, musí se to dít. V tom, že vím, jak zacházet se
dřevem, ale ne proto, abych byl šikovný, abych byl šéf, ale protože respektuji,
protože jsem věcný. To nelze jednotně předepsat, to nelze naordinovat. To musí
být přirozené a jakoby neviditelné. Je to vždycky výzva, nikoliv předpis. Jsme
jedineční, každá chvíle je jedinečná, nic se v tomto smyslu nemůže opakovat,
přes ty absolutní normy, přes tu výšku, k níž směřujeme. Ale každé to namíření
a usilování je vždy zaměřeno jedním směrem. Na horizontále života se v každém
bodě musíme pokoušet znova a znova vztyčovat vertikálu. Jako stěžeň na lodi
Braťkova pátého vodního oddílu.
Ivan Englich "Chingo"
Co vím a co si nepamatuji
Předně považuji za svou
povinnost sdělit vám, že si toho nepamatuji hodně. Tento můj příspěvek berte
jako nepřesný popis událostí a to hlavně ve věci jmen zúčastněných osob. I když
jsem to konzultoval, přeci jen i kolektivní paměť je děravá.
Na dobré stopě jen jako zmínka
Tábor v r. 1947 a natáčení filmu Na dobré stopě je, jak se domnívám,
předmětem jiného referátu. Omezím se tedy jen na výčet některých věcí:
Jednotlivá mužstva a družiny:
Ještěrky (Zmetek)
Lachtani
Rackové
Medvědi (lední) (Karkul)
Ledňáčci
Lišky
Tábor trval 2 měsíce a pokračoval natáčením na Seči ještě i v září a pak v
Praze. Tábor vedl Braťka, Láďa Páral a Radim Palouš. Bylo nás tam kolem
šedesáti. Vařil Ludva Mohelský.
Prázdniny 1948 - cesta po Visle a následné události
Toto sestavení družin trvalo až do jara r. 1948, kdy se chystala výprava na
Vislu. Na tento tábor však podle mého vědomí jel oddíl organisovaný ve čtyřech
skupinách: Žraloci, Wikingové, Rackové a Jespáci.
Je třeba si uvědomit, že větší část příprav a vlastní tábor proběhl již po
únoru 1948 a že Braťkovi bylo, resp. muselo být jasné, že dojde ke zrušení
Skautingu a eventuálním represím. Snažil se věc co nejvíce zachránit
publikováním zpráv o naší spolupráci s Harcery v Polsku. To ovšem,jak se
později ukázalo, nemělo valný význam. Protože o plavbě po Visle je připraven
referát Dima (Radima Palouše), a protože nevím, o čem všem se v něm zmíní,
omezím se opět na výčet jmen, pokud paměť stačí:
Vedení: Braťka, Dim a Miki Reich
Mužstva: Tonda, Gabas, Autogen, Špalek - Medvědi
Fakir, Julio, Čtyřka, Očko
Catilina, Černoch, Černoušek, Očko -
Jirka Stáhlík, Dlouhán, Riki, Chingo -
Vidíte, já si dokonce ani nejsem jist, jestli ten výčet je správně a navíc ve
kterém tom mužstvu jsem byl vlastně já sám a která jména družinová patří ke
kterému mužstvu. Snad mi někdo pomůže to opravit. Například si myslím, že v
Polsku byl také Profa, též Kauka zvaný, ale jestliže ano, pak tam zase nebyl
někdo, koho jsem jmenoval. Bylo nás totiž šestnáct. Snad o tom více poví Dimův
referát. Pak už tedy došlo ke zrušení Skautingu a schůzce, kterou bych nazval
historickou.
Český Yachtclub a tábor v Tatrách
S obrovskou předvídavostí projednal Braťka s vedením Českého Yachtclubu pod
Vyšehradem, že založí oddíl mladých jachtařů a povede ho. Z nás všech pak
vybral myslím dvanáct a vyzval nás po poslední schůzi v klubovně v Bráníku,
abychom se rozešli a sešli se v takové skleněné boudě na tehdejší konečné
stanici tramvaje č. 17. To bylo snad někdy v říjnu nebo listopadu 1948. Zeptal
se nás, jestli chceme pokračovat v činnosti oddílu. Kdo by nechtěl, mohl
odejít. Neodešel nikdo a tak oddíl kontinuálně přešel do jakési poloilegality,
ve které setrval až do roku 1968 a vlastně až do r.1990.Byl tedy prakticky 40
let oficielně zrušen, ale existoval dál a to velmi dobře.
Zase si nepamatuji všechny, kteří byli na té schůzce na konečné sedmnáctky, ale
museli to být většinou ti, kteří se v r. 1949 zúčastnili tábora "Nad
vodopádem" v Tatrách - v Tomanové dolině. Vyjmenuji je za malou chvilku.
Soužití s Yachtklubem nebylo bez problémů. Částečně proto, že náš program se
samozřejmě lišil podstatně od toho, co si členové klubu představovali a duch
klubu nebyl příliš zasažen politickými událostmi ve státě, jednak proto, že
přeci jen u některých členů to povědomí zasaženo bylo a tak se ozýval celkem
pochopitelný strach. Vše se dařilo překlenout, až do doby, kdy oddíl přešel,
podle mého soudu trochu nešťastně pod hlavičku Slavoje Praha. Ale o tom už zase
snad jiný referát.
Tábor v r. 1949 v Tomanově dolině měl charakter "vědecké výpravy ve
vysokohorských podmínkách". S úžasným citem pro situaci Braťka vymyslel
tento "vědecko výzkumný" tábor právě pro rok 1949. Ač členové
jachetního oddílu, byli jsme uschováni vysoko v Tatrách na místě velmi
nepřístupném a tak byl celkem dobrý předpoklad, že se nikdo nebude obtěžovat a
kontrolovat nás v té dálavě. Tak se také stalo. O táboře nashromáždil Braťka
spoustu poznámek a připravil si je pro napsání nové knížky. Další události však
už nedovolily tento záměr realizovat a Braťkova smrt pak udělala skoro
definitivní tečku za tímto úmyslem. Téměř. V současné době ve Svobodově
vydavatelství má knížka vyjít pod názvem právě "Tábor nad vodopádem"
nebo tak nějak a to v přepracování a konečné úpravě Ropimově. Slíbil jsem
vyjmenovat účastníky a tedy vlastně základ čtyřicetiletého poloilegálního
Pátého oddílu: Braťka (Novák), Tonda (Plánička), Petr (Kadlečík), Krejčík
(Woody neboli Pepan) (Schneider), Švígo (Švec), Vorel (Vorlický), Autogen
(Vepřek), Měsýc, Černoušek, Vočko (Bžoch), Jarbor (Jaroslav Bor), Chingo
(Englich), Medvěd ( Charvát) a Černoch ( Černý).
Zmíněná knížka je vlastně popisem tábora skoro den po dni a tak Vám všem
doporučuji si ji pořídit, jen jak bude někde k mání.
Závěr - Braťka jako organisátor
Co závěrem? Protože jsem měl příležitost si přečíst zprávu Švígovu ještě
dříve, než jsem dokončil tuto svou, soustředil jsem se spíše na oblast Braťkovy
organizátorské činnosti a tedy oblast uskutečněných akcí z období, které mně
bylo určeno. Jak zhodnotit Braťkovu činnost z tohoto pohledu? Těžko: Byl
vynikající stratég a organizační optimista s úžasnou dávkou odvahy a
představivosti. Uměl dokonale získat i rodiče všech kluků pro svoje záměry a to
nejen jaksi tím, že věc schvalovali, ale taky dosti často hmotně podpořili.
Naproti tomu jako organizátor věcí na místě samém byl báječný zmatkář. To však
nebránilo tomu, aby věci probíhaly hladce a bez velkých problémů. Na to tam
byli přístavní přeci. Byl přese všechno geniální. Velká postava mého a nejen
mého života. Je mojí velkou ctí, že jsem mohl projevit svojí úctu k němu tímto
svým příspěvkem.
Jan Lorenz "Pretty"
Konečně začal vrzat sníh pod
pravidelnými skluzy lyží, konečně vyrážíme do ochranného přítmí lesa,
nahazujeme na záda své batohy, které nám obětavě a nenápadně dvě mladé dívky
dopravily na vrchol strmé stráně. Předstíraly, že si jely zasáňkovat, ale
přitom velmi dobře věděly, že kdyby je hraniční stráž přistihla, kterak nám
napomáhají při našem pokusu ilegálně překročit česko-bavorskou hranici, že by
je neminul trest uvěznění.
V našich přípravách jsme sice postupovali co nejopatrněji, s největší tajností
- ovšem bez pomoci jiných to nebylo možné - a tak ti, kterým jsme důvěřovali a
jim se svěřili, mohli být vystaveni nedozírným následkům, kdyby nás dopadli.
Rodičům doma ani zmínku. Alespoň při předpokládaném výslechu by nemuseli lhát,
protože by skutečně o ničem nevěděli!Hrůza! Ale spoléhám na jejich pochopení,
že to vše bylo pro JEJICH bezpečnost. Ani zmínku o tom, k čemu mladé lidi
nabádala rozhlasová stanice "Radio Free Europe" ze zahraničí - totiž
aby opustili svoji vlast, která se po únoru 1948 ocitla pod kontrolou
komunistické strany. Stalo se tak nezákonným způsobem a znamenalo to počátek
totalitarismu a nesvobody. Znamenalo to také nejen konec rozkvétající
demokracie v Československé republice po druhé světové válce, ale veliké
nebezpečí pro všechny občany, kteří si přáli žít ve svobodném a demokratickém
státě. Rozhlas svolával všechny tyto občany, aby přešli do demokratické Německé
spolkové republiky, kde se zorganizuje odpor a sliboval, že během krátké doby
bude opět nastolena demokracie v ČSR. Mnoha mladým lidem se tyto návrhy líbily
a rozhodli se dočasně z vlasti odejít, aby přispěli k pádu komunismu v ČSR. Ne
každému bylo možno odejít do ciziny a nutno přiznat, že ne vždy tyto důvody
byly tou skutečnou motivací, proč po roce 1948 začal exodus českých občanů na
Západ. Byly to i důvody materiální, osobní, ba i kriminální. Já patřil k těm,
jimž bylo v r. 1949 zakázáno dostudovat na vysoké škole.
Zcela neočekávaně byly ustanoveny studentské komise, které měly rozhodovat,
komu bude povoleno dostudovat a komu nikoliv. K mému velkému překvapení v této
komisi seděl můj kolega, kterého jsem dobře znal, protože jsem s ním byl ve
studijní skupině už asi dva roky, ale nyní se tvářil jako by mě viděl poprvé.
Nebyl právě moc inteligentní, ale zase zatvrzelý komunista. Několikráte jsme se
kvůli tomu pohádali. Bylo mi rázem jasné, jak to asi se mnou dopadne. Přestože
mi chybělo do druhé státnice jen několik předmětů, byl jsem shledán
nezpůsobilým, údajně z důvodů neprospěchu. Moje podezření, že moje politická
orientace byla tím skutečným důvodem, bylo potvrzeno později. Rozjel jsem se do
Bratislavy a zažádal o zápis na architektuře, abych mohl dokončit svá studia.
Byl jsem přijat (můj prospěch nebyl nikterak na závadu), nicméně po třech dnech
mi bylo telefonicky oznámeno, že mne nemohou zaregistrovat, protože jim došlo z
Prahy hlášení, že jsem politicky nespolehlivý. To tedy byl důkaz o pravém
důvodu. Stal jsem se jim nepohodlným, chtěli se mě zbavit.
Kromě mých sympatií pro Západ a mé ilegální činnosti během nacistické okupace v
rámci velké ZB zapojené na Londýn (Zpravodajská brigáda, uznaná za organizaci
vojenskou, viz. článek bratra Boba Kliky, mé číslo :10004), bylo mi
předhazováno jak to, že jsem držitelem vojenského vyznamenání, když jsem nikdy
vojákem nebyl. Bylo mně stále více jasné, že v komunistické armádě -nyní zcela
orientované na Východ -až dojde k mému odvodu, zatím jsem měl odklad z důvodů
studijních, mne budou mít v hrsti. Nedělal jsem si iluze, jak to dopadne; ať
dříve či později budu donucen se střetnout s odpůrcem, který drží všechny
trumfy - jako vězeň ve vězení už bych byl pramálo platný při odstraňování
komunismu. Musím se osvobodit od jejich nepřijatelných nátlaků! A co nejdříve.
Snad nejvíce mi vadilo neustálé vměšování se do všeho, co jsem považoval za
správné, muset se řídit jen podle jejich směrnic-nemorálních a zvrhlých.
Začínaly se mstivé politické procesy a dalo se očekávat, že situace pro
nekomunisticky smýšlející občany bude čím dále tím horší a že rozhodně nedojde
ke kompromisům. Dva z bývalých vedoucích ZB - oba známí patrioti a Zápaďáci-
byli zatčeni a vězněni..Prý pro spiknutí proti socialistickému režimu. (Pozn.
Oba, bývalý velitel ZB Veleslav Wahl a parašutista major Jaromír Nechanský byli
na jaře 1950 odsouzeni a popraveni.)
A tak tedy zde nyní jedeme, se vším svým majetkem na zádech (jeden batoh), na
lyžích, tohoto lednového večera r. 1950, na Šumavě, nedaleko Klenčí. Jsme
odhodláni, děj se co děj, co nejopatrněji přejít ostře střeženou hranici - asi
11 km vzdálenou. Je to výsledek rozhodnutí, které jsem učinil již dříve - nyní
zbývá je splnit. Připomínám si Goetheho: Myslet je snadné, jednat je těžší, ale
nejtěžší je jednat dle svých myšlenek. To je všechno hezké, ale kdo mně zaručí,
že ta moje -vlastně naše- jsme dva, jdeme spolu já a Fížďa - že ta naše
myšlenka byla správná? Ta trýznivá obava, i když jsem byl pevně přesvědčen o
správnosti našeho podnikání, abych nepřivedl někoho do nesnází. Je mi známo, že
za pokus o ilegální překročení hranic je nyní automaticky trest 7 let vězení
pro muže ve vojenském věku (´=zrada), a za předpokládané vyslýchání západní
tajnou službou (=velezrada) dalších 7 let. To je moje riziko, nehledě k tomu,
že může dojít k přestřelce, zraněním i usmrcení. Je mi rovněž známo, že
pohraniční stráže jsou vyzbrojeny samopaly a v zakázaném pásmu v blízkosti
hranic nejdříve střílejí a až potom volají varování. Uvědomuji si dobře, co je
v sázce, ostatně není to můj první pokus o překročení hranic. Předchozí dva se nedaly
dokončit - nepodařilo se nám dostatečně se přiblížit ani k zakázané zóně -
neměli jsme patřičná povolení a museli jsme se proto vrátit, abychom se vyhnuli
namátkovým kontrolám. Měli jsme vlastně štěstí, že nás nezadrželi a
nevyslýchali. To bylo s mým dlouholetým přítelem X... Ale tentokráte se
pokoušíme bez něho, on se totiž nedostavil na domluvený sraz! (Pozn. Mnohem
později jsme se dozvěděli, že se rozhodl už nic neriskovat..) Fížďa, který se k
nám nedávno připojil, přišel, a tak to zkoušíme spolu, jen my dva.
Jedeme nejprve vlakem do Domažlic, pak chceme taxíkem do Klenčí. Zvoníme na
náměstí na taxikáře, má tam tabulku. Otevře mladá paní a nedůvěřivě si nás
prohlíží. Oznamujeme,že chceme zajet do Klenčí, objednat malovaný porcelánový
servis jako dar mé sestře ke svatbě. Vše sice zní velmi pravdivě, taxikář je
ochotný, ale jeho manželce se to nezdá a zaslechneme menší výměnu názorů z
vedlejšího pokoje: Prosím tě, neblázni, ještě se do něčeho zapleteš... No, ani
se jí nedivím, jsme blízko zakázaného území, Klenčí je už v zóně na povolení,
máme ruksaky a lyže a tváříme se mile a nevinně- což jí asi právě nejvíc vadí.
Zřejmě si myslí, že jsme drzí, my se ale jen snažíme jednat podle rady, která
je napsaná na domažlické věži nad bránou: "Co musíš, jako bys rád".
Tak proč ne s úsměvem? Nakonec přece jen vše naložíme za domem do taxíku a
uháníme si to zmrzlou silnicí do Klenčí. Sněhu je málo, ani to moc nevypadá na
lyžování. Zastavujeme u jedné z prodejen malované keramiky, Fížďa zná adresu,
majitelka mu byla doporučena.
Paní A. je menší postavy, starší a zdá se, že ihned pochopila, že jsme ji
nepřišli navštívit ohledně koupě keramiky. Taxikář úslužně děkuje za spropitné
a přeje nám dobré pořízení, zdá se, že i on ví velmi dobře, proč jsme sem z
Prahy přijeli a hraje svou roli důvěryhodně - zřejmě nám drží palce.
Následující dva dny nevycházíme ve dne z domu. Je to bývalá hospoda s velkým
neobsazeným sálem se židlemi a stoly, kde přespáváme. Jídlo nám nosí paní A. a
někdy dvě mladé dívky, které v pracovní době malují květy na keramiku. Jsou do
našich plánů zasvěceny a ochotně spolupracují. Druhý den po svém příjezdu máme
rozhovor s mladým lesníkem B., kterého paní A. pozvala, aby nás obeznámil se
situací na hranici. On má volný vstup do zakázaného pásma, jezdí dobře na
lyžích, má zelenou uniformu a zná ruštinu pohraničních stráží.
Jako pořádní skauti jsme vybaveni speciálkami nejbližšího okolí a máme také
americkou armádní buzolu, která se nosí na ruce jako hodinky. Fížďa i já jsme
členy 5. oddílu vodních skautů v Praze, oba odchovanci legendárního kapitána
Braťky, já od vlčat, absolvoval jsem dva tábory se sestrou Vlastou Novákovu na
rybníku Spolí u Třeboně, pak překrásný tábor ve Slovenském ráji u Hrabušic s
Braťkou a 1. a 2. Seč jako příslušník podtábora "Černé země" rovněž s
Braťkou a pod vedením Boba Kliky. Sjel jsem Vltavu, Lužnici, Sázavu, Berounku
ani nevím kolikrát, Svatojánské proudy na pramičce i jako kotrčník nejméně půl
tuctu krát, jezdil jsem pravidelně závod "Přes 3 jezy", na Tetřevkách
jsem býval každou sezónu. Začínal jsem u skautů jako plavčík, pak člunař,
posléze kormidelník. Moje úzké přátelství s Bobem mne přivedlo za nacistické
okupace do ilegální Zpravodajské Brigády a náš společný, poválečný výlet na
pramici z Vyššího Brodu - jako roveři - (Vláďa Páral, Zmetek, Kavánek, Fížďa a
já) mne opět sblížil s Fížďou, se kterým nyní podnikám naši únikovou cestu.
V zásadě jsme se již dohodli, že, ačkoliv jsme oba dost dobří střelci,
nepůjdeme ozbrojeni. Na žádné zbraně se spoléhat nebudeme - proklouzneme, kde
to nikdo netuší a neohrozíme bezpečnost našich bližních.
Mladý lesník B. je ochoten nás převést (jistě nejsme první, ale nechceme ho
vystavovat podezření, že byl viděn v naší společnosti). Mohl si toho někdo již
nyní, nebo později povšimnout. (V těchto oblastech se víc a víc začínají
vyskytovat fízlové nebo falešní převaděči, kteří od lidí vyinkasují peníze a
potom je "převaděč" předá policii.) Je to zřejmě chlapík, který z
duše nenávidí komunismus a říká, že rád pomůže každému, kdo smýšlí jako on. Odmítá
za to vzít peníze. Jak to tedy zařídit?
Brzy nám svitne v hlavě vzpomínka na hru "Honba na lišku", s oblibou
hranou na Tetřevkách. Zasvěcujeme lesníka B. do tajů této hry: liška vyběhne na
lyžích nejdříve, zanechávajíc občas na sněhu otisk od lyžařské hole spolu s
otiskem "talíře" těsně dvakráte za sebou,čímž se utvoří jakási
nenápadná dvojtečka. Normálním odpichováním se dvojtečka neutvoří. Hra spočívá
v tom, že "smečka" (ostatní hráči) vyběhne za liškou až po delší době
a snaží se lišku vystopovat a najít, právě jenom podle těch dvojteček. (Tento
výklad je tak detailní, protože v moderní lyžařské výstroji se u holí velké
talíře již nepoužívají, takže ta jmenovaná dvojtečka už by nebyla tak zřetelně
k rozeznání a celá hra by tím pozbyla účelu. Tenkráte nám to ale pomohlo.)
A tak jsme se domluvili, že my dva budeme "smečka" a vyjdeme hodinu
poté, co náš lesník B. projede trasu před námi a občas zanechá ve sněhu
"dvojtečku", ba dokonce před místy vyžadujícími naši zvýšenou
opatrnost udělá "Sitzmark". To, že budeme zcela odděleni, byla určitá
záruka, že nebudeme dopadeni společně.
Skautská výchova mně dala několik dobrých základů: seznámila mě s různými
sporty a jak je nepřehánět, jak pohlížet ke svým ideálům, ale nevzdalovat se od
reality, jak navázat a udržovat přátelství, jak brát na vědomí ty druhé, kterak
z hravosti přejít na zodpovědnost, jak se pohybovat v přírodě a také tábořit,
vařit a číst mapy. V topografické mapě jsem dovedl číst jako v knize.
Projednali jsme s lesníkem B. naši trasu, kterou už jsme si zhruba vytýčili s
Fížďou před odjezdem z Prahy. Lesník navrhl několik změn, s čímž jsme
souhlasili, a hlavně jsme se od něj dozvěděli nejvýhodnější čas, neboť
pravidelná hlídka o 3 až 4 mužích by měla protínat naší trasu mezi 1 až půl 2
hod. v noci, těsně před hranicemi. Plán byl dorazit na ono místo kolem půlnoci,
počkat až hlídka přejde a potom přejít na druhou stranu. Hranici v těch místech
tvořil potok a před ním byla ještě cesta po rozlehlé pasece.
Když jsme vše prodebatovali, zdálo se skoro zbytečné, aby lesník B. nám trasu
"prošlápl", neboť jsem si vzal za úkol tuto trasu si vtisknout do
paměti tak, abychom nemuseli s sebou brát mapu - pro případ, že bychom byli
zaskočeni, mohli jsme tvrdit, že jsme zabloudili!? Jak známo, chceme-li si
zapamatovat nové slůvko v cizí řeči, je nutné si ho opakovat průměrně 16 x.
Strávil jsem tedy půl dne tím, že jsem si obkresloval na papír naši trasu se
všemi orientačními důležitostmi: boží muka, potok,samoty (pás kolem hranic do
hloubky několika km byl vylidněn) lávka, křižovatka - poctivě 16 x. (vždy jsem
papírek spálil), takže asi po 12. pokusu jsem již s jistotou vykreslil vše
správně. Ale jak se ukázalo, neznámou krajinou v temné noci, většinou ještě
hustým lesem, nebylo zdaleka tak snadné pro naši jízdu na lyžích, i když jsem
"dobře znal" cestu. Vzpomínám si, že na mnoha místech jsme byli
vděčni, když jsme nalézali ony dvojtečky, jako důkaz, že jsme na správné stopě
a neztráceli drahocenný čas. S čím jsme nepočítali, bylo poměrně mnoho jiných
stop po lyžích, často vedoucích naším směrem či odbočujících, se kterými jsme
se setkali během naší cesty. Zřejmě během dne zde pracovali nebo cvičili
hraniční posádky. Bylo krajně napínavé následovat tu správnou stopu, když za
svitu baterky, jejíž kužel světla jsme omezovali rukavicemi, aby byl co
nejmenší, jsme pokračovali, vyhlížejíce dopředu, kde se objeví ta známá dvojice
otisků "talířů".
Napětí se stále stupňuje s každým kilometrem, kterým se přibližujeme k hranici.
Hlavou mi víří příhody posledních několika dní. To, že jsem musel lhát své tetě
Z., mě doopravdy mrzí, ale nebylo jiného východiska. Je to skutečně paradoxní,
když vlastně to, co nyní podnikám, mně má umožnit nový způsob života, ve kterém
nemusím nic předstírat, přetvařovat se nebo lhát, a k jeho docílení jsem byl
nucen použít lži vůči mé příbuzné, kterou mám rád a které si vážím...Mezi řečí
padlo několik slov o mládeži a jejích vyhlídkách do budoucna, a když jsem se
ocitl s tetou osamocen, řekla něco jako : ...ne, abys pomýšlel někam za
hranice, víš přece, co se stalo s Ivanem? (Proslýchalo se, že se pokusil s
kamarádem o přechod hranic, byli však zaskočeni hraniční hlídkou .Během
přestřelky hlídka zapálila chatu, ve které byli obklíčení a oba
uhořeli.).Odpověděl jsem, že otec Ivanův (můj kmotr) mi o tom vyprávěl, ale moc
o tom všem pochyboval, a že já o odchodu nepřemýšlím, že zůstanu doma. Smutná
pravda ovšem byla, že potom, s čím se mi můj kmotr důvěrně svěřil, jsem
neodolal a řekl jsem mu, že i já se chystám ven a že se rozhodně vynasnažím
zjistit podrobnosti o Ivanovi a nějak mu dám do Prahy vědět. Nedal jinak a
musel jsem si od něho vzít 2 zlaté české dukáty-tyto dva dukáty jsem opět já
musel vnutit mladému lesníkovi B za jeho ochotu, neboť peníze, jak už bylo
řečeno, rozhodně odmítal a vzal je jen na památku.
V temnu lesa mě napadají černé myšlenky. Byla to skutečně pravda, co se v Praze
šuškalo o poměrech na hranicích? Skončil takto tragicky mladý život mého
bratrance? Můj druhý bratranec měl štěstí. Podařilo se mu včas projet vlakem na
vízum, které měl v pase na obchodní cestu do Belgie -když mu kamarád z policie
oznámil, že se jeho jméno objevilo na listině podezřelých lidí, kteří mají být
předvedeni k výslechu. Horší už to bylo s jeho ženou a dětmi, 2 a 3 letými.
Její převaděč nechtěl riskovat prozrazení, když se malé děti v noci rozplakaly,
a tak z přechodu sešlo. Ji samotnou však druhý den převedl, když jí slíbil, že
děti převede později, až zajistí jejich uspání - znal se s místním lékařem.
Když jsem ale opouštěl Prahu, jejich obě děti byly zpátky v Praze! (Pozn. Nikdy
k tomu nedošlo, přestože si za to nechal dobře zaplatit.)
Nebo přechod či lépe řečeno únik bratra Rohlíčka, měl policii v patách,
schovával se u svých kamarádů Pětkařů. Nebo bratr Vejvara? Nebo bratr Vupi?
Nebo celá řada dalších. Všichni členové 5. vodního. Tolik rozdílných
zkušeností! Lze nakonec ještě někomu věřit?
Lopotíme se stále vpřed, "co musíš, jako bys rád", ach jo, a hned to
kupodivu jde lépe. Hlavně, že neztrácíme čas, což je důležité. Když se stopa
rozdvojuje a nemáme jistotu, jeden z nás se zastaví a druhý pokračuje, najde-li
dvojtečku, blikne na prvního a už opět pokračujeme. Snažíme se jet po lyžích co
nejtišeji, žádné přiklepnutí! Máme dobrou pomoc ve slabém větříku, který šumí v
haluzích a téměř přehlušuje šustot lyží - moc si toho však nevšímáme,
projíždíme totiž úsekem, kde už dnes nejsou lidé. Ani netušíme, jak nám ten
větřík mohl být osudným.
Občas, abychom se zcela ujistili, pozorujeme světélkující buzolu a srovnáváme s
naším směrem. Tentokrát to není skautská hra, tady je v sázce náš úspěch i naše
budoucnost. Zcela zabráni do postupu svého snažení, téměř nepřikládáme žádnou
důležitost zřetelnému "Sitzmarku". Nicméně zpomalíme a opatrně se
rozhlížíme kolem - a ke svému úžasu zjišťujeme, že po pravé straně od nás prosvitá
slabé světélko!! Zřejmě vychází z jednoho opuštěného stavení, které se matně
rýsuje mezi stromy. Ta stavení jsme očekávali, musíme projít v určité
vzdálenosti kolem nich, ale předpokládali jsme, že zde nikdo nebydlí. A náhle -
psí štěkot! No nazdar, teď jsme v pěkné bryndě!
Strneme na místě, zhasneme baterky a čekáme. Kromě hluku větví ve větru se nic
neděje. Ten štěkot sice trvá, ale není to nijak dráždivý či zlý štěkot. Jsme
asi 150 m od těch chalup. Pak se ozve hlas, otevřené dveře zjeví siluetu muže.
Pes přestane štěkat - dveře se zavřou - je klid.
Strach, který pociťujeme v takových situacích, není z toho, co právě prožíváme,
ale strach z toho, abychom neuškodili nebo se neprozradili. To je ten strach,
který nás provází na každém kroku - to neustálé napětí...
Byly zde také jisté obavy o mé fyzické schopnosti, neboť jsem se na podzim
složil s infekční žloutenkou a strávil jsem měsíc v nemocnici. Potom jsem každý
den chodil trénovat chůzi, večer po práci, do Krčského lesa, abych byl fit. To,
co jsem ale právě cítil, rozhodně nebyla únava.
Teď si dodatečně uvědomujeme důležitost onoho "Sitzmarku" a opatrněji
než dosud sledujeme dráhu naší stopy, která se uhýbá a velkým obloukem obchází
"opuštěná" stavení. Mezitím začíná vycházet měsíc, je téměř v úplňku,
ale na obloze jsou rovněž rozptýlené mraky, takže nastalé přítmí se často mění
ve tmu.
Když se objeví druhý "Sitzmark", jsme již okamžitě ostražitější a
skutečně, v malé vzdálenosti protíná naše trasa průsek lesem, na jehož konci je
dřevěná věž s domečkem. To je tedy dost vážná překážka! Měsíční světlo nám sice
usnadňuje rozhled, ale zároveň se stáváme i my lépe viditelnými. Musíme si
vybrat to nejtemnější místo a když zajde měsíc za mrak, odvažujeme se přejít
průsek. Přesto, že krajina je dosti kopcovitá, naše zvolená trasa nepřekonává
velké výškové rozdíly - dalo by se říci, že je docela pohodlná - zato ale plná
změn: z palouku do mlází, z vysokého lesa na paseku se semenáči atd.
Na příští pasece si připadám jako otrlý pyrotechnik - tabulka, kterou právě
míjíme (je matně ozářená svitem měsíce, ale velká písmena jsou dobře čitelná),
varuje před vstupem na toto pole, neboť je ZAMINOVÁNO. Bylo nám totiž řečeno,
že tabulka tam je, ale ty miny ne, nicméně my se držíme "naší stopy",
která pokračuje po okraji, a náš průvodce to zřejmě přežil.
Zatím to vypadá, že se nám podaří dorazit včas k hranici na ono místo, kde máme
čekat na příchod hlídky. Dokonce máme čas navíc, proto už tak nepospícháme,
abychom nemuseli déle čekat a zbytečně mrznout.
Pro strategii s čekáním na hlídku jsme se rozhodli, protože se nám zdála
nakonec lepší než jiné. Nyní ale začínáme přemýšlet, když máme náskok, proč
nepřejít hned teď, dříve než se sem oni dostaví. Je to lákavé "mít to za
sebou", ale nikdo neví, zda tu někde již nečekají nebo jak jsou odsud
daleko, či nenarazili-li bychom na ně. Musíme se vyvarovat ukvapeností. Stopa
nyní končí, náš lesník B. zřejmě sundal lyže a pokračoval pěšky, aby nám
naznačil, že až sem nás dovedl - odsud je to už jen na nás. Místo se zdá být
jaksi povědomé - otevřená, mírně se svažující paseka (tam dole asi bude potok,
co tvoří hranici, a také někde ona lávka, co byla vyznačena na mapě. Občasná
plná záře měsíce osvětluje terén do té míry, že si dovedeme dokreslit, že asi
150 až 170 m před námi je ta cesta, po které má brzo přijít hlídka. Sundali
jsme lyže, rozhodujeme se přejít pěšky - je to vlastně oraniště a zde jen slabě
pokryté sněhem. Až najdou naše lyže, asi si je sami ponechají, budou se jim
líbit. Ty moje mi na míru vyrobil "Rusák", známý olympijský vítěz na
kanoi ( Brzák-Rus), dlouholetý člen oddílu, stavitel závodních kanoí a lepených
lyží. Nic naplat, ty lyže udělaly velkou službu, ale nyní by jen překážely. Je
mi jich líto, byly to parádní kousky a vzpomínám si, jak je kluci na Tetřevkách
okukovali a ptali se na cenu .Standa jenom poznamenal něco jako :"Jo,
Preťáku, ty si to můžeš dovolit, máš plat, že by ses moh' ženit". Měl
pravdu (s tím platem), poté, co jsem byl nucen opustit techniku, dostal jsem
místo zástupce stavitele na stavbě nemocnice v Benešově a k tomu také přiměřený
plat. Kdopak asi bude vykonávat moji práci? Mému dobrému stavbyvedoucímu jsem
přirozeně nic neřekl. Doma rodičům jsem řekl, že jedu lyžovat na Beskydy. Ani
klukům v oddíle radši nic, ale aniž bych se o tom zmiňoval, moji kámošové z řad
roverů to jistě vytušili a vím, že Loula se nechal slyšet, že kdybych se ho
ptal, že by to schválil. To bylo pro mne důležité, znát názor těch, kterých
jsem si vážil, neboť jsem stále znovu a znovu analyzoval svou situaci a nutně
se musel ujišťovat, jednám-li správně. Podle pravidla "1. Musím, 2. Chci,
3. Měl bych" mně moje svědomí jednoznačně odpovídalo ano, mám-li si
zachovat svobodu ve svém rozhodování.
Chtěl jsem sám rozhodovat o tom, zda budu v něco věřit nebo nikoliv. Komunisté
zavrhovali náboženství a vnucovali atheismus. Věřil jsem tenkráte tomu, co
gnostikové nazývají autoritou Boha, jehož existence se dá těžko dokázat,
nicméně v něco jako Velikého Ducha, Stvořitele, Životadárce nebo Stavitele
Všehomíra. S tím, že k poznání Boha je nutné míti prostředníka (Krista), jsem
se neztotožňoval - to byl však jen můj osobní názor a nikomu jsem ho
nevnucoval. Bibli jsem nečetl a znal z ní jen to, co nás učili ve škole.
Věděl jsem, že neodcházím za lepším ziskem ani z romantismu (poznal jsem, jak
se žije v cizině, za svých dvou prázdninových pobytů jako student na
prázdninové výměně v Holandsku v roce 1946 a ve Švýcarsku v r. 1947). Byl jsem
odhodlán stát se dočasným exulantem, který odchází dobrovolně (aniž bych byl
přímo ohrožen či byl donucován), abych tím demonstroval nesouhlas v zásadních
etických otázkách. Nutno dodat, že jsem tenkráte pevně věřil, že odcházím jen
na krátkou dobu, řekněme nejdéle do dvou let, že budu zpátky, takže z tohoto
důvodu jsem si nedělal mnoho starostí. Byl to, bohužel, názor naivní, jak se
brzo ukázalo.
Nevíme, jak to čekání bude dlouho trvat, teď, když už se nepohybujeme, bude nám
brzo zima. Stojíme za malými smrčky, s dobrým výhledem před sebou a tiše se
domlouváme, co asi bude dál. Namáháme zrak a napínáme uši, abychom nic
nepropásli... Ano, je to jisté, začínáme rozeznávat zvuky, které nejsou zvuky
lesa. Je to vzdálený hovor lidí, kteří si něco vyprávějí a také se zasmějí. Jak
se hlasy přibližují a zesilují, občas rozeznáme jednotlivé slovo - ani nás tak
nezajímá o čem se baví, jako to, že na takovou vzdálenost jsou tak dobře
slyšet. Až teprve když větřík přinese závan cigaretového kouře, si s hrůzou a
zároveň s úlevou uvědomujeme, jaké máme štěstí, že vítr vane k nám a nikoliv
opačně.
Netrvá dlouho a celá skupina vyjde z temna lesa na měsícem osvětlenou paseku.
Jsou čtyři a jeden pes. Slyšíme štěrk křupat pod jejich kroky. Za svitu měsíce
rozeznáme zcela zřetelně občasný třpyt na jejich samopalech, které mají
přehozeny přes dlouhé, tlusté zimníky. Když dojdou asi do poloviny otevřené
paseky, pes několikrát zaštěkne, oni se však baví dál. Když se pes ozve
podruhé, někdo ho okřikne a pak už nezaštěká...Asi to netrvá příliš dlouho
pomalým krokem přejít asi 500 m dlouhou vzdálenost z jednoho konce paseky na
druhý - nám to ale připadá nekonečné.
Bylo by možné, že by nás ten pes přece jenom cítil? Vždyť vítr zcela určitě vál
od nich k nám! Nikdy už se nedozvíme, čemu vlastně vděčíme za naše
neprozrazení: větru či nedbalosti hlídky. Jisté je, že NĚCO tam nahoře nám
přálo a ještě seslalo více mraků na důkladné ztemnění měsíčního svitu, když asi
po půl hodině vyčkávání jsme zahájili poslední fázi naší akce, dokonale
prokřehlí mrazem?
Abychom překonali vzdálenost k potoku, jak už jsme měli předem domluveno,budeme
postupovat přískokem, jeden napřed, druhý později. Tak tedy, jakmile měsíc opět
zajde za mraky - vybíhám na zmrzlou oranici mírným klusem a po asi 30 m vrhám
se k zemi. V tom okamžiku Fížďa po mé pravé straně vybíhá a jakmile on zapadne
do oranice, vyskočím a pokračuji dalších 30-40 m. Zatímco ležím při zemi,
pozoruji okolí - zatím vše v pořádku. Asi po třetím přískoku, když mi můj volný
batoh při každém pádu přeletí přes hlavu a přitiskne mi obličej do oranice,
změním taktiku za mírný klus s občasným pozastavením se - vidím, že Fížďa
pokračuje jako já. Konečně vidím tu cestu, po které přešla hlídka. Je to
vlastně úzká silnice, nově upravená. Přebíhám přes silnici, a již vidím potok
po obou stranách zarostlý stromky a křovím. Předpokládanou lávku však nikde
nevidím a proto neváhám překročit zamrzlý potok na prvním volném místě. Stačím
si uvědomit, že toto je můj poslední krok na rodné půdě - za potokem už je
cizina. A moje čeština? Jak často budu mít příležitost promluvit opět svojí
mateřštinou? A navíc, bude nutné čelit nevýhodám cizí řeči..
Stoupám na led zamrzlého potoka, který se okamžitě prolomí pod mou levou nohou
a zapadnu až pod koleno do vody - pravá bota dosáhne na pevný břeh a skokem
jsem na druhé straně. SVOBODA! Hurááá! Rozhlížím se po Fížďovi, zatím ho nevidím,
ale v bezpečí dosud nejsme, musíme se dostat do lesa na německé straně,
vzdáleného jen asi 100 metrů od potoka. Jsou známy případy, kdy česká hraniční
stráž střílela na uprchlíky, kteří už byli na německé straně. Pokračuji dále k
lesu, směrem od hranice, a moje obavy, že mi mokrá noha namrzne, nejsou již tak
opodstatněné, neboť moje šponovky rychle zmrzly a dokonce pociťuji příjemné
teplo. Slyším lehké zahvízdnutí a vzápětí je za mnou Fížďa. Našel lávku,
přešel, je suchý. Vzájemně si gratulujeme, když jsme dostihli ochrany lesa a
obzvláště, když čteme na tabulce zavěšené na prvním stromě lesa: Halt! Deutsche
Grenze!
To, že jsme doslova běželi přes oraniště až sem, přes hranici, by někomu mohlo
připadat jako útěk, jako útěk do ciziny!Ale já přece neopouštím Čechy nadobro,
abych v cizině zůstal - já se míním v r á t i t!
Pociťuji velkou úlevu a jsem rád, že se nám to podařilo. Už se nepočítáme mezi
ty mnohé občany, kteří doufají a věří, že se jim přece jenom podaří pozměnit
nastolený terorizující režim tak, aby mohli opět žít, jako žijí svobodní lidé v
jiných zemích. Tragický omyl, pro který národ již začal trpět.
Teď už jen zbývá najít německou pohraniční stráž, aby zaregistrovala náš
ilegální přechod, abychom dostali status uprchlíků a případně obdrželi ochranu
IRO. Asi po 4 km chůze do německého vnitrozemí jsme potkali na silnici německou
hlídku (jeden muž se samopalem). S ním jsme se museli vrátit celou cestu zpět
až k samým hranicím, nedaleko místa, kde jsme přešli, neboť tam,v malém domečku
byla jeho kancelář. (Co musíš, jako bys rád!)
Kolem třetí hodiny v noci rozdělal oheň a začal psát hlášení. Choval se
korektně a úředně. Ráno zatelefonoval pro malé nákladní auto. Nastupovali jsme
s obličeji odvrácenými od hranice, neboť nás česká hlídka z druhé strany
pozorovala dalekohledy. Odvezli nás - s želízky na mé pravé a Fížďově levé ruce
- k okresnímu veliteli americké okupační armády, kde nám byl přiznán
"refugee status" a po čtyřech dnech ve vězení v Chamu a výslechu od
CIC, jsme obdrželi cestovní příkaz do "Valka Lager" u Norimberka, což
byla očekávaná a normální procedura.
Od té doby jsme se mohli pohybovat a jednat jako svobodní lidé ve svobodné
zemi.
Tomáš Pačes "Pacík"
Kladu si otázku: Má vůbec smysl
psát o Braťkovi v postmoderní době? To je v době, kdy chování lidí se vymyká
každému rozumovému schématu, kdy vývoj společnosti je nepředvídatelný, kdy
nedůvěra v rozum se stává podstatou rozumového systému.
Proč se mám vracet zpět do padesátých let k osobnosti, jejíž popel je kdesi
ztracen, jehož knížky blednou před barvotiskem seriálu Beverly Hills, ale i
charismatem vzkříšených Rychlých Šípů a jehož přímočaré a jednoduché krédo
skautského vůdce asi ztěží může oslovit generaci, která, jak věřím (obávám
se?), bude tvořit vynořující se blahobytně svobodnou společnost. I když zatím
svobodnou tak, jako když se vypustí zmatená šelma z klece zoologické zahrady do
města plného opilých turistů a na ně a jejich bohatství číhajících taxikářů a
jiných slouhů.
Na začátku jsem si řekl, že to smysl nemá, protože by to byly řádky pouze pro
ostatní pamětníky z Pětky, kteří mají s Braťkou své vlastní zážitky a
zkušenosti a kterým ztěží můžu říci něco nového, zajímavého. Ale po určitém
čase jsem si řekl, že ty zkušenosti z období, kdy skončila činnost Pátého
oddílu vodních skautů (a tím i vlčat vedených Standou Langem, kde jsem začínal)
a započalo období ilegálního oddílu v Českém Yachtklubu trvající do doby, kdy
končil stalinismus a začala u nás nová kultura Rock n Rollu a "malých
forem" může ukázat některé Braťkovy charakteristiky a skutky, které právě
v postmoderní době zdivočelé svobody a zmateného relativismu mají platnost a
snad mohou i ukázat směr některým z nové generace, která ponese své břímě
blahobytu a existenciální svobody.
Pročítám dopisy, které mi Braťka poslal v období, kdy rozjížděl naplno oddíl v
Ústí nad Labem, kam byl z politických důvodů vystěhován, a kdy jsem byl před
táborem na Lipně kapitánem oddílu zastupujícím Švíga. Také se zamýšlím nad
rozhovory, které jsem měl jako začínající druhý člunař s Braťkou na táboře Muše
Kuše na Nežárce (1950) a další rok, kdy jsme jeli s Braťkou naposledy divokou
Vltavu. To jsou totiž zdroje, z kterých mé vzpomínky na Braťku vycházejí.
Braťka byl antihrdina - "Little-Big Man". Když se na Vltavě udělal a
jeho systém malých bedniček a krabiček, do kterých si skládal věci, plul v
peřejích, bylo to pro mnohé vlastníky lodních pytlů jen dalším důkazem jeho
nepraktičnosti. Ale pak, když jednou večer tábor obcházeli nějací podezřelí
muži, neváhal nás instruovat, abychom si připravili vedle stanu tlusté klacky a
kdyby k něčemu došlo, tak jsme vetřelce měli ve tmě mlátit do hlavy. Braťka
vždy potřeboval k sobě kluky s praktickými schopnostmi; ti vedli stavbu pramic
i táborů, ale zajímal se hlavně o intelektuální typy. Pozoroval je a sám mi
řekl, že ti se pak stávali postavami jeho románů. Pro mě byl ze začátku Braťka
vůdce v pozadí, bez ambic. Snad jen dobrý k tomu, aby vedl schůzku s rodiči,
když se začal připravovat tábor a potřebovali jsme od nich pomoc. Až později
jsem poznal jeho nenápadnou, ale absolutní kontrolu chodu oddílu. Tu zajišťoval
prostřednictvím přístavných a kormidelníků tak nenápadně, že jsme si mysleli,
že vše děláme sami. Měl schopnost, či lépe znalost danou zkušeností, předvídat
co se stane a při tom dovedl improvizovat. Vzpomínám si na tábor na Souši v
Jizerských horách, kdy s překvapením po příjezdu viděl, že je přehradní jezero
obleženo mastňáckými turisty a kdy musel vytvořit pro kluky nutnou iluzi
výjimečnosti budování zálesáckého tábora. Pak přišlo třínedělní období deště,
takže jsme nakonec na Souši zůstali sami - a Braťka dovedl udělat dobrodružný
program i ze sušení věčně provlhlých věcí.
Braťka byl proti skautské tradici za komunistického režimu padesátých let.
Mnohokrát nás varoval a my jsme to neuznávali. Nejen, že věděl, že nejde jen o
nezávazné dobrodružství bez nebezpečí, ale hlavně si uvědomoval, že podstatou
je výchova kluků a poskytování prostoru pro jejich aktivitu; nikoli kroj a
hesla, ale vlastní činnost. Napsal mi jednou:"Jak vedeš mužstvo a pak
oddíl, tak jednou povedeš lidi ve svém občanském povolání". Bral činnost
oddílu také jako přípravu pro dospělý život kluků a proto nechtěl lpět na
skautské tradici, která by byla v té době pro nás nebezpečná. Nemyslím si, že
Braťka tuto činnost dělal z nějakého čistého, či naivního altruismu v němž by
se obětoval. Dělal ji pochopitelně ze svého počátečního skautského idealismu,
jak o svých začátcích u Svojsíka vyprávěl, ale hlavně také proto, že mu tato
činnost přinášela témata k jeho spisovatelskému povolání. Braťku jsem vždy
viděl jako kapitána oddílu, ale Braťka byl stejným dílem spisovatel. Za toho se
také považoval.
Byl velmi racionální. Dopisy, které mi psal z Ústí nad Labem, jsou vesměs
organizačního charakteru. Získal první kluky pro svůj ústecký oddíl na ulici -
když prodával v pouličním stánku knihy. A pak chtěl vybudovat totéž, co opustil
v Praze. A měl pochybnosti, že se mu to podaří. Předpokládám, že musel
vynaložit velké diplomatické úsilí, aby vytvořil pro oddíl organizační zázemí v
místním jachetním oddílu. Spoléhal se na pomoc Pražáků a tehdy jsme uspořádali
několik společných výletů a nakonec i společný tábor. Pro mě bylo vždy
neuvěřitelné, jak se mu podařilo v Ústí oddíl z ničeho vybudovat. Ten
nepraktický spisovatel byl totiž racionální organizátor. Uměl dokonale využíval
principů skautingu, zejména systému mužstev a přenášení značné odpovědnosti na
jejich kormidelníky a člunaře. Také to, že měl vždy k ruce ochotné přístavní
svědčí o jeho schopnosti přitahovat vhodné spolupracovníky. Pro starší členy
oddílu to byla dobrá škola života, aniž bychom o tom věděli. Pro Braťku to byla
nezbytná pomoc ke zvládnutí hordy v rozmezí od 10 do 16 let.
Samostatnou kapitolou byl Braťkův přístup ke klukům, kteří oddílu začali
odrůstat. Měl zřejmě velký smysl pro určení doby, kdy starší chlapce bylo nutné
od oddílu oddělit tak, aby zůstali s oddílem spjati, ale sami si mohli udělat
program podle svého a dál mladšímu oddílu pomáhali, aniž by do něho zatahovali
nešvary (radosti?) postpubertálního mládí. Asi jeho vynálezem bylo dávání
dohromady "dvojiček" starších chlapců. Tím Braťka podporoval jednak
mimooddílová kamarádství, ale hlavně stabilizoval činnost starších kluků v
oddíle. Bylo pro Braťku vždy jednodušší požádat o pomoc dvojici kamarádů než
jednotlivce, který by se cítil v malém oddílu často osamocen. Jen proto dnes
přežívá tolik skupinek starých Pětkařů, jejichž věk je od dvaceti do osmdesáti.
Jsou to všechno chytře useknuté a znovu zasazené větve z kmene oddílu. Jen jedinkrát
jsem slyšel Braťku se kriticky vyjádřit k Foglarovi, který údajně považoval
starší kluky, kteří odpadli z oddílu za zrádce. Nevím, byla-li to pravda a není
to nyní důležité. Důležité je to, že Braťka vědomě starší kluky, kteří začali
mít zájmy jinde než v oddílu nikdy nezatracoval. Já sám jsem byl tím nejlepším
příkladem. Moje generace odešla z oddílu brzy, protože řada z mých vrstevníků
byla velmi sportovně založená a hodně kormidelníků a člunařů se chtělo věnovat
závodění - často s velkým úspěchem, jako bronzová medaile z Tokia Boži v
osmiveslicích, veslařské úspěchy Čuchonce, úspěchy jiných v závodním jachtingu.
A já jsem skončil v rourách a maďarech, s emanem na hlavě (vlasy mi držely v
ruličce, protože jsem si je potřel mýdlem a natáčel na tužku) na Trafouši, v
Alfě a na fotbalovém plácku u Hanušovy školy v Nuslích. Dnes už nevím, proč
jsem se vrátil asi po roce k Braťkovi. Nepamatuji se, jak mě tehdy přijal. Je
skutečností, že mě nechal vést mužstvo nováčků a že jsem byl od té doby v
oddíle aktivní mnoho let. Braťka bral kluky takové jací byli a já věřím, že mě
udělal kormidelníkem nováčků nejen, že to potřeboval, ale že chtěl pomoct také
mně.
Odkaz Braťky je antitezí postmodernismu. Věřil v racionální poznání a
řešitelnost konkrétních situací přesto, že okolní svět byl často nepříznivý
jeho snaze. Stěžoval si málo. Měl své vzpomínky na minulost oddílu a touhu
zabezpečit jeho budoucnost a jistě netoužil po hodnotách tak důležitých v
dnešním světě, jako je povrchní blahobyt a očividný osobní úspěch. Čemu se
naplno věnoval, bylo řešení každodenních problémů oddílu. Jaký podíl jeho času
mu v tomto období zabíralo psaní, nevím. Mluvil o tom s námi málo. Věnoval se
vedení oddílu bez romantických iluzí. Ty jsme tomu snad přidávali my. Hrdost na
příslušnost k Pětce byla dána naší existencí za komunismu, ale v Braťkovi jsem
nikdy žádnou takovou hrdost neshledal. A když, jako na táboře na Holné, jsme
měli kroje a Braťka si na nástup bral svou kapitánskou čepici a uniformu, vždy
následoval v tomto formalismu až přání klukovské posádky a nezažil jsem, že by
k tomu dal impuls. Genialita Braťky spočívala v tom, jak uměl přizpůsobit
činnost oddílu typu mužstva, které pravě v oddíle bylo a při tom dokázal vždy
aktivizovat hlavní skautské principy bez ohledu na okolní podmínky.
Braťka vzpomínal zejména na období intelektuálních aktivit v díle, jako bylo
filmování na Seči, a potom na mimořádné události - zážitky z cest na
plachetnicích, zabavení klubovny Československým svazem mládeže, drsné podmínky
tábora v Tatrách. Období v Yachtklubu a zejména pak sérii táborů začínajících
Slapskou přehradou považoval za zdařilé právě kvůli akumulaci hereckých a
hudebních talentů a také fotografů v našich řadách. Myslím tím nadšení Autogena
pro organizaci našich kulturních excesů a spisovatelský i herecký talent Ludvy,
pak přirozené herectví Cancítka, Kolumkila, Kačky, Bobánka, hudební talent
Kačky a později Selima nebo fotografie Chinga, Plavce a Loulína. Jistě těch
talentů bylo víc. A sám Braťka byl ten nejdecentnější a nejméně patetický
průvodce a konferenciér táborových ohňů. Hodně dal na zpěv a zlobil se, když
jsme špatně zpívali. Také někdy kritizoval táborákové výstupy. Dobrým výkonům u
táborového ohně dával velký výchovný význam. Bylo to pro mnoho kluků poprvé,
kdy se učili vystupovat před publikem. Nedovedu odhadnout, jak mnoho dnešní
významné osobnosti v umění a ve vědě, které pocházejí z Braťkova oddílu, vděčí
za své úspěchy této prvotní přípravě, které se jim dostalo u jeho táborových
ohňů. A po táboře se tento intelektuální potenciál dál k Braťkově radosti
rozvíjel tím, že jsme začali vydávat náš časopis - Plaváčka.
Vzpomínám si na naše občasné zájezdy za Braťkou do Ústí, kdy nám téměř s
nadšením vyprávěl jak sbírá na silnici uhlí spadlé s náklaďáků, jak krásné
velké kusy často najde a že řidiči někdy schválně v zatáčkách jedou tak rychle,
aby uhlí spadlo a lidé si ho mohli sebrat. To byl Braťkův smysl pro
tragikomické situace. V té době mu asi byla oporou velká oddanost Švíga a
Autogena a také výsledky nového oddílu v Ústí. Ale nezávisel jen na tom. Jeho
pozdní manželství s Vlastou je pro mě důkazem, že stál vždy na dvou nohách a
nespoléhal se bláhově pouze na jednu. Braťka nikdy nesázel na jednu kartu,
ostatně, naučil nás poker, rád ho s námi hrál, a vyhrával.
Ještě se chci vrátit k jednomu z "obvinění", které bylo některými z
nás proti Braťkovi vznášeno. Braťka byl zásadně proti jakémukoli spojování
činnosti chlapeckého oddílu s oddíly dívčími. Řekl to mnohokrát: "jak se
kluci začnou koukat po holkách, narušuje to jejich soustředění na jejich
oddílovou činnost". To obviňování Braťky, a oddílu jako instituce vůbec,
spočívalo v naší představě, že jsme se v oddíle nenaučili být suverénními
lamači dívčích srdcí a že řada z nás trpěla v tomto ohledu komplexy
méněcennosti. Nemohu nevzpomenout mnohé noční diskuse s Autogenem, které jsme
měli po návratech ze schůzek Starých pánů, rozuměj jedné odseknuté větve
oddílu, na toto téma. Oddíl opravdu u někoho učinil cestu k druhému pohlaví
nejistější, delší a snad bolestnější, ale Braťkova zásada čistě klukovského
oddílu byla podložená racionálním poznatkem, že romantické představy kluků a
dívek se diametrálně liší. Nelze je spojovat. Braťkův přístup k tomuto
výchovnému problému však nikdy nebránil četným "Sistersdayům" a
gymnaziálním a vysokoškolským plesům, které společně Staří páni organizovali a
hojně navštěvovali. Myslím, že Braťkova činnost a vliv končil na této
diskordanci mezi činností oddílu a vztahu jeho členů k děvčatům. Braťka nebyl
moralista a nikdy se myslím nepouštěl do věcí, kterým bytostně nerozuměl.
Vyplývá vůbec z tohoto proudu vzpomínek nějaké Braťkovo poselství dnešnímu
mužstvu, dnešním vedoucím od člunaře ke kapitánovi, dnešnímu oddílu? Snad to je
renesance víry, že jsme schopni za jakýchkoli podmínek racionálně organizovat
to, jak v oddíle žijeme, že nezáleží na formě jakou oddíl má, ale na Braťkových
zásadách jednoduchého oddílového života, které přinášely a jistě i dnes mohou
přinášet štěstí ve svém propojení s přírodou. V každém případě je nemyslitelné,
aby nástupcové Braťky byli byť v tom nejlepším smyslu byrokraté. Musí to být
lidé, kteří oddíl vedou tak, že je to co nejméně patrné. Konečně, je asi
důležité nedělat kompromisy v zásadách skautského chování jako je bratrství,
střídmost a služba, tak jak je Braťka po celý svůj život praktikoval.
Charakteristickým rysem Braťkova oddílu by měla být fúze manuální zručnosti a
intelektu.
Často jsou v současném oddílu debaty o tom, jaký styl práce vytvářet. Zda je
cílem po formální stránce perfektní skauting anebo neformální vyžití a výchova
kluků v přírodě. Braťka, v období, kdy jsem byl v oddíle, byl ztělesněním
druhého, neformálního přístupu. Zda to bylo převážně kvůli ochraně před
všeobjímající StB, nebo to byla Braťkova životní filozofie, nevím. Myslím si,
že tak fifty-fifty. Braťka eliminoval v oddíle padesátých let skautský slib,
aby veškeré aktivity oddílu mohl podřídit jeho zásadám. A to vše proto, aby
umožnil klukům se bavit, osvojit si poctivé způsoby obyčejného života a získat
sebevědomí pro budoucí kariéru, v které každý může uplatnit své vlohy. Ten
antihrdina Braťka bude pro mne vždy spojen s naším oddílovým pokřikem: Do čela,
nepovol ...i když se tomu postmodernista může dnes jenom vysmívat.
V Praze 11.4.1996
Luděk Bartoš "Harlém"
Jaroslav Novák
"Braťka":
Není důležité pod jakou
vlajkou oddíl existuje,
ale jakými principy se řídí
a jakou činnost vykonává
Pátý oddíl vodních skautů byl
založen 15. března 1913 Jaroslavem Novákem "Braťkou". Od svého
založení svoji činnost nepřerušil ani za německé okupace, ani za komunistů a má
proto za sebou 81 let nepřetržitého trvání. Jako takový má všechny předpoklady
patřit historicky k pilířům českého skautingu. Skutečnost je však poněkud jiná
a já bych se pokusil shrnout důvody, proč tomu tak je. Podkladem pro tento
příspěvek je osobní zkušenost s oddílem pokrývající zhruba posledních třicet
let, Listina 5. oddílu Praha a část Braťkovy korespondence. Úmyslně jsem se
vyhnul "oficielním" textům Braťkových knih či příruček, a opírám se o
jeho soukromou korespondenci s řadou oddílových členů, kterou Braťka po svém
nuceném vysídlení do Ústí nad Labem udržoval za mimořádně těžkých životních
podmínek, a která je uložena v oddílovém archivu. Ta podle mého soudu ukazuje
Braťkovu osobnost v plném rozsahu. Z pročtení této korespondence vysvítají
některé významné skutečnosti. V době svého vysídlení měl Braťka za sebou téměř
padesát let velmi úspěšného vedení Pětky s neobvyklým rozmachem v poválečných
letech. Ačkoliv Braťka zřetelně prahnul po zprávách o činnosti oddílu a všechny
informace doslova hltal, do oddílové činnosti jako takové se při svých
občasných návštěvách Prahy zásadně nevměšoval, ač se schůzek oddílu vždy rád
zúčastnil. Rady udílel jen tomu, kdo o ně projevil zájem. Se svými následovníky
jednal partnersky a se zřejmou úctou a respektem, i když třeba projevili jiný
názor, než měl on. Jeho skromnost byla taková, že když se potýkal s nezdary při
zakládání nového klukovského oddílu v Ústí, hovořil s respektem o úrovni
pražského oddílu slovy jako "vy jste naším vzorem", "vaší úrovně
bychom chtěli dosáhnout", jako by to nebyl právě on, kdo vybudoval základ,
na němž teprve mohlo být nějaké úrovně dosaženo. Dovolím si proto přiložit
formou poznámek pod čarou citáty z této korespondence, které charakterizují
Braťkův přístup.
Na počátku je důležité říci, že sám patřím sice k oddílové generaci, která
Braťku ještě zažila, ale už jenom jako staršího pána, navíc útržkovitě, pouze
při občasných návštěvách Braťky v Praze z Ústí nad Labem a několika našich
návštěvách oddílu ústeckého, ještě než Braťka zemřel. Co si ale pamatuji
naprosto zřetelně, byl v oddíle udržovaný základní Braťkův princip, uvedený
jako motto tohoto příspěvku. Tento princip předznamenal úspěch přežití oddílu a
vytvoření tak oázy kamarádského, činorodého "normálna" v pustinách
nevlídné společnosti pro několik stovek kluků a později i dívek. Braťka sám i v
pokročilém věku a nemocen ve svém vyhnanství příkladně naplňoval své zásady.
Založil ústecký oddíl, který se snažil dovést k obrazu oddílu pražského, vedle
toho cvičil vodácký dorost a ujal se na čas dokonce i Pionýrů.
Po oficielním rozpuštění oddílu 22. prosince 1948 oddíl nepřerušil svoji
činnost a začal velmi přísně dodržovat základní princip přežití: nenápadnost.
Ta se projevovala ve všem. V oblečení, oddílových znacích, chování na
veřejnosti, obsahem programu. Skautská činnost byla podstatou oddílového života
v plném rozsahu, ale bez vnějších znaků skautingu, jako byla lilie, kroj a
podobně a především bez toho, že by byla i jen v rámci oddílu jako skautská
označována. Zhodnocení padesátých let přenechávám povolanějším. Když jsem
přišel jako nováček do oddílu v březnu 1961, byla dokonce na čas z opatrnosti
vypuštěna z oddílového pokřiku druhá část "5, 5, 5". Z dnešního hlediska
to může působit přehnaně, ale myslím, že každý, kdo se ve vedení oddílu
vyskytoval delší dobu, pocítil na své kůži přímý, či nepřímý zájem StB.
(Naštěstí, pokud vím, kromě Braťky samého bez přímých existenčních důsledků).
Oddíl se vedle vodácké náplně soustředil na přírodu a především na základní
morální principy, jako je výchova k čestnosti, přátelství a spolupráci
("silnější ochraňuje slabšího"). Svým zaměřením výchovy vedl oddíl k
obecné odolnosti, organizačním dovednostem a schopnosti nést zodpovědnost za druhé
na různé úrovni. Systém trvalého kapitána s měnícími se přístavnými byl
postupně nahrazen nejdříve kapitány s krátkodobým funkčním obdobím, později
přibyla neoficiální funkce "komodora" a výkonného kapitána. Během let
funkce "komodora" ustoupila do pozadí a stala se obecnou pojistkou
pro případ oddílové krize. Prosadil se systém mladého kapitána kolem dvaceti
let, většinou vysokoškoláka, s několika ještě mladšími přístavnými. Všichni
vždy vzešli z oddílu a oddíl je vždy dobře znal z předchozího aktivního období.
Mladému kapitánovi sice chybí životní zkušenost. Ta je však do značné míry
vyvažována elánem a fyzickou zdatností, která především u kluků kolem puberty
vyvolává přirozený respekt. Oddílová výchova tak probíhala na všech stupních;
počínaje kapitánem a plavčíkem konče.
Za mimořádně nešťastný a ve svých důsledcích nebezpečný počin v (snad až)
poválečné historii považuji zavedení kultu kapitána Hornblowera do oddílových
mýtů, která sebou přinesla z "válečné lodě Jejího Veličenstva"
tvrdost a zbytečně velkou nápaditost při používání fyzických trestů. Jak se
ukázalo, ti, kteří za to byli zodpovědni, považovali vše za jakousi hru.
Protože však nikdy nebyli v úloze těch postižených, nepochopili vůbec, čeho se
vlastně dopustili. Dokonce v určité době byli vyzdvihováni někteří kormidelníci
jako příkladní, ač by spíše zasluhovali pozornost psychiatra. Samotné jméno
kapitána Hornblowera dnes v oddíle skoro nikdo nezná, ale s neblahými důsledky
jeho "oddílového působení" se oddíl v určitých vlnách potýká do současnosti.
Výrazným dlouhodobým a poněkud rozporuplným rysem oddílu je jev, který Alexandr
Michl "Bobánek" nazval příznačně "pašáctví", neboli
"hra na pašáka". Je to jev, kdy je v uzavřené společnosti udržována
představa, jak je takováto společnost výborná. Tento jev má samozřejmě jak
velmi pozitivní, tak velmi negativní aspekty. Mezi ty druhé patří uzavřenost
před vnějším světem, malá snaha změřit sílu s jinými lidmi a potvrdit či
vyvrátit někdy mylnou představu o vlastní kvalitě. Nesporným kladným aspektem
téhož však na straně druhé je skutečnost, že členové a absolventi oddílu
pociťují ve velké většině určitou stmelující hrdost nad kolektivní příslušností
ke stejnému společenství a mají tak k sobě velmi blízko, bez ohledu na případný
generační rozdíl. Stejný způsob uvažování, stejný žebříček oddílových hodnot a
stejný typ prožitků, ať už při oddílových hrách, zvycích či zážitku různého
stupně oddílové odpovědnosti, umožňují oddílovým absolventům velmi rychle mezi
sebou navazovat kontakt a společnou řeč, aniž by se před tím třeba znali. Tato
soudržnost je tak silná, že je běžné, aby oddíloví absolventi navázali a
udržovali letité přátelské styky, nebo aktivity u zcela neoddílových činností.
Je zřejmé, že tato strategie našla právě v totalitní společnosti neobyčejně
živnou půdu.
Princip "pašáctví" však není principem specificky pětkařským. Při
přestupu oddílu ze Slavoje Vyšehrad do Slavoje Praha v roce 1961 došlo ke
střetnutí "pašáctví" oddílového s "pašáctvím mužickým",
kvetoucím ve Slavoji Praha. Přes úspěšné dlouholeté soužití oddílu se
"Slavojem", přetrvávaly po dlouhá desetiletí problémy s přechodem
oddílových absolventů do struktury Slavoje a v souhrnu převažující část
oddílových absolventů po skončení činnosti v malém oddíle bohužel do Slavoje
nepřešla. Teprve v posledních několika letech můžeme o splynutí obou uskupení v
plném rozsahu hovořit. Mezi hlavní příčiny tohoto neúspěchu lze zařadit již
poněkud odlišný pohled na náplň oddílové činnosti, který ovlivňoval do určité
míry oddílový život a meziskupinové vztahy. (Jednota by dala přednost více
sportovně zaměřenému programu, oddíl nechtěl ustoupit ze svého mnohem
komplexnějšího zaměření, značná tolerance ze strany jednoty však zabránila
zásadnímu střetnutí). Nezanedbatelný důvod však bylo specifické "pašáctví"
z obou stran. Ze strany oddílových absolventů v mnoha případech fungovalo
základní a do značné míry téměř nesmyslné kriterium odstupu, zda ten který člen
jednoty oddíl absolvoval či nikoliv. Vzdor tomu je však třeba považovat
začlenění oddílu do Slavoje Praha za šťastnou skutečnost, která zcela jistě
zásadní měrou pomohla oddílu přežít.
Oddíl tím, že udržel plnou kontinuitu své činnosti, prodělal přirozenou vnitřní
evoluci. V roce 1968 obnovená organizace Junáka navazovala v mnoha případech
prostřednictvím junáckých činovníků z roku 1948 přímo na uťatý pahýl roku 1948
a v nadšení celkem nevěnovala pozornost tomu, že pahýl obrazil a má řadu
životaschopných postranních větviček. Euforie nad příchodem příslibu svobody na
jaře 1968 přivedlo zpět do oddílové blízkosti mnoho starších, mnohdy ještě
předválečných členů, kteří se upřímně radovali z toho, že se oddíl může vrátit
oficiálně ke skautingu. A opět i zde, celkem zcela přirozeně, se ani tito
starší členové Pětky příliš nezajímali ani tak o to, v co se oddíl vyvinul,
zato projevovali čilý sklon radit, co a jak by se v oddíle mělo "s ohledem
na tradici Pětky" dělat. To v očích mladé generace poněkud kontrastovalo
se skutečností, že přesvědčivou většinu těchto starších členů oddílu "co
oddílová paměť sahala" viděli současní aktivní oddíloví členové v životě
poprvé. (Jedna oddílová generace odpovídá zhruba čtyřem až pěti rokům. Co je
starší, stává se historií, tedy pro děti ve věku 11 až 17 let jen jakousi
"informací z druhé ruky"). Oddíl obecně respektoval čin, ten tu na
bezprostředně viditelném horizontu chyběl. Pětka měla v té době dokonale
zažité, zřetelně skautské, ale již transformované tradice, byla vysoce
akceschopná a zcela soběstačná. V té době existoval již čtyři roky i dívčí
oddíl. Z hlediska mužstva nepotřeboval oddíl "vnější" pomoc. Naopak,
mnozí si pamatovali dřívější období, kdy by byl býval oddíl pomoc do určité
míry potřeboval, ale nebylo v dohledu pomocné ruky. Myslím, že toto byl moment,
který vyvolal u oddílu zbytečnou a hlavně nežádoucí averzi vůči vnějšímu
"oficiálnímu" světu.
Velmi důležitým faktorem jak v roce 1968, tak v roce 1989 byla skutečnost, že
se komunistům podařilo v očích mladších generací mimořádně úspěšně
zdiskreditovat původně převzaté, avšak pozměněné skautské symboly, jako šátek,
kroj, různé odznaky a pod. Tímto komunisté postihli všechny poválečné generace
dětí a mládeže. V oddílu se navíc vůči těmto projevům Pionýra soustavně
udržoval posměch. Je celkem pochopitelné, že generace starší, které zažily jako
první skautskou symboliku a teprve potom násilný pokus o její jakýsi převod do
Pionýra, averzi mladší generace nechápala a nechápe. V této souvislosti je však
třeba si uvědomit, kdo je typickým absolventem oddílu. Přestože byl oddíl
založen již v roce 1913, do roku 1989 prožil 41 let za komunistické totality.
Když se k tomu připočte období války a německé okupace a skutečnost, že s
ohledem na přirozenou délku lidského života nejranější oddílové generace již
nejsou mezi námi, vychází, že
převažující většina oddílových členů prožila svá klukovská léta v oddíle za
podmínek určité formy ilegality.
Výsledkem tohoto vnitřního i vnějšího vývoje v roce 1968 bylo, že se v oddílu
muselo dokonce potupně hlasovat o tom, zda se k nově obnovenému Junáku připojit
či nikoliv. Oddíl se v Junáku registroval, akceptoval levou ruku, znak vodního
skautingu, ale zachoval si svoji tradici přijímání nováčků. Klukovský oddíl, na
rozdíl od dívčího, striktně odmítl skautský šátek a odmítl i kroj. Na rozdíl od
různých doporučení si oddíl přes registraci v Junáku zachoval příslušnost k
tělovýchovné jednotě. Tím vším se vystavil poměrně ostré kritice představitelů
oficielní organizace.
Další neblahý vývoj československé společnosti svým způsobem potvrdil předchozí
nedůvěru vůči příchozím "z vnějšího světa". Zaběhlá a osvědčená
tradice nenápadnosti z předchozích let se bleskově navrátila a znovu se v plném
rozsahu uplatnila. Nepřerušené členství ve Slavoji Praha zabezpečilo hladký
návrat pod ochranná křídla tělovýchovy. Řady starších členů oddílu, které se o
současný oddíl v první polovině roku 1968 tak energicky zajímaly, prořídly.
Přestože se v roce 1968 založená tradice setkávání všech oddílových generací
Pětky u táboráku v Nižboru "první sobotu po druhé středě v měsíci
červnu" udržela dodnes, účast na táboráku zejména pod vlivem silné
oddílové emigrační vlny hned na pokraji sedmdesátých let velmi rychle ochabla.
Až na malou hrstku starších členů oddílu se táboráku v Nižboru během posledních
cca deseti let účastnily více méně jen malé oddíly.
Za dalších 21 let se po roce 1968 evoluční vývoj nenápadnosti ještě prohloubil.
Obnova Junáka proběhla po roce 1989 sice s daleko větší tolerancí vůči podobným
přeživším oddílům, jako byla Pětka, avšak, celkem logicky, povětšinou stejnými
lidmi jako v roce 1968, tentokráte o dalších dvacet let staršími. Ani tentokrát
však nedokázala využít zkušeností, ani "evolučních" poznatků oddílů,
které zákaz (či zákazy) Junáka přežily, nebo byly založeny později, ale ještě
dlouho před rokem 1989. Neblahým důsledkem je skutečnost, že se mnohé původně
jednoznačně skautské oddíly, které fungovaly i v době totality, k obnovenému
Junáku nepřihlásily vůbec. A to je jistě škoda pro obě strany. Návrat
současného klukovského oddílu do znovuobnovené organizace byl a je dosud daleko
více rozpačitý, než v roce 1968. Je zdánlivou ironií osudu, že se tak ve své
podstatě naplnil odkaz samotného Braťky, který, ač sám dříve významným
činovníkem Junáka a skautským spisovatelem, celou svou životní filosofií a
především osobním příkladem nastartoval úspěšnou evoluci oddílu, která oddílu
pomohla přežít na dobu dlouhých desetiletí, ale která zároveň přinesla současné
problémy. Podle pamětníků Braťka sám říkal, když přišla řeč na možnost obnovy
skautingu, že to by musel být ale skauting zcela nový, ne ten, který vznikal na
začátku století. V souhrnu řečeno:
starší generaci chyběla v kritické situaci Braťkova pokora NASLOUCHAT generaci
mladé, nám, mladým v roce 68, stejně jako našim následovníkům o 21 let později
chyběla a chybí tolerance a snaha nevidět černobíle a překonat zklamání z toho,
že nám nikdo nepoklepal uznale po rameni za to, co jsme dokázali vzdor
nesvobodě.
Přestože jsem právě doznal, že chybu vidím dnes s odstupem na obou stranách,
jsem i nadále pevně přesvědčen, že obnova Junáka měla být budována právě na
přeživších oddílech, nikoliv z nich udělat nepoddajné odpadlíky. Domnívám se
dále, že ještě stále by se na jedné straně mohla současná organizace Junáka z
podobných "vnitřních evolucí" ke svému prospěchu poučit. Na straně
druhé, současná Pětka by s postupem doby mohla v sobě najít větší dávku
pochopení a adaptability, kterou v minulosti tolikrát prověřila, aby splynula s
hlavním proudem.
Pro úplnost bych rád uvedl, že patří k oddílovým nectnostem při zmínce o Pětce
mít na mysli výhradně klukovský oddíl. Ve skutečnosti je třeba zmínit znovu
také Braťkův ústecký oddíl, se kterým jsme bohužel koncem šedesátých let
ztratili kontakt. Již v roce 1964 byl Annou Mazzetiovou-Čámskou
"Čáminou" založen dívčí oddíl (později "Děbenky"), v
sedmdesátých letech vznikla obdoba světlušek a vlčat, nazvaná
"Sluníčka" a "Pišišvoři". Tyto čtyři oddíly, organizačně
začleněné jako Turistické oddíly mládeže ve Slavoji Praha byly sice poměrně
různorodé, ale více méně pravidelně mezi sebou komunikovaly. Z těchto kontaktů
ostatně vzešla řada manželských párů. U dívčích oddílů se podařilo, aby
"Sluníčka" prakticky plynule navazovala na "Děbenky". V
tradici Pětky byly založeny Josefem Heřmánkem "Medvědem" a jeho ženou
Evou "Želvou" také chlapecký a dívčí oddíl, které fungovaly v rámci
tělovýchovné jednoty Slovanu Orbis. Kontakty mezi oddíly ze Slavoje a Orbisu
byly omezeny prakticky jen na setkání v Nižboru po několik let. Později i tato
setkání zanikla.
Jaroslav Pícha "Albín"
Braťku jsem znal z časopisu Junák
jako redaktora a náčelníka vodních skautů jen z časopisů. Poprvé jsem Braťku
viděl na "Kolínských pádlech" v roce 1948. Tehdy to pro mne byla
OSOBNOST. Netušil jsem, že nastane chvíle, od které s ním budu prožívat mnoho hezké
a ušlechtilé klukovské zábavy a že s ním budu spolupracovat.
Braťka v Ústí
Měl jsem již po vojně a jeden můj spolužák z gymnázia a kamarád ze sportu mi
jednou jen tak sdělil, že jeho mladší bratranec chodí v Ústí do takového
zajímavého vodáckého kroužku. Vede je jeden starý pán, nějaký Novák a kluci mu
říkají Braťko.
TO BYL BLESK Z ČISTÉHO NEBE!
Braťku jsem navštívil v jeho tehdejší kanceláři podniku Kniha n. p. v Ústí nad
Labem na Mírovém náměstí. Já Braťku ihned poznal, pro něho stál před ním cizí
člověk.
Asi po půlhodinové debatě jsme se dohodli. Braťka byl opatrný (možná mě měl za
provokatéra). Postupně ledy opadávaly a já jsem u Braťky vyjednal členství v
oddíle pro mého bratra Petra. Bráškovi jsem sdělil tuto novinu, že bude chodit do
vodáckého oddílu. Brácha se vzepřel, že nikam chodit nebude a že ho nikam
nedostanu. Využil jsem práva staršího a nařídil mu, že tam jednou půjde a pak
se rozhodne sám.
Z první schůzky přišel nadšený a rozjásaný a tak se zrodil "Pete". To
bylo v roce 1955 na podzim.
Úplný začátek Braťky v Ústí jsem nezažil. Po odchodu z Prahy prý nechtěl již
dále v činnosti pokračovat. Prodával v Ústí na rozkládacím pultíku knihy.
Chodili k němu tři nebo čtyři hoši, kteří se zajímali o cestopisné a
dobrodružné knížky. Obzvláště jeden (Standa) si knížky nevybíral, ale přišel
vždy s konkrétním požadavkem. Braťka s hochy debatil, kluci se mu líbili. S
Braťkou to asi hnulo a to byl zárodek ústeckého oddílu. (Po Standovi pátrám.)
Omlouvám se, jestliže toto moje vyprávění není přesné, ale "tak nějak to
bylo".
Braťka měl oddíl jako žáky a dorostence při jachetním oddíle Chemičky Ústí nad
Labem. Moc prospěchu z tohoto oddílu i jednoty Chemičky neměl. Staří členové
považovali ty mladé kluky za přítěž. Přese všechno Braťka byl houževnatý a
oddíl úspěšně vedl. Lodní vybavení byl jeden starý "Pirát" a jedna
stará "jola 15 m2". Lodě byly dost staré a kluci si užili více oprav,
než ježdění. V létě se scházel oddíl v loděnici Jachtingu nad přehradou v Brné.
V zimě to bylo horší, protože z materielních i jiných důvodů jsme stálou
vlastní klubovnu neměli. Rovněž členská základna byla trochu problémová. Oddíl
měl základní členstvo schopných, pilných hochů na dvě mužstva. Zbytek, stav do
čtyř mužstev již byli jedinci zkažení Pionýrem, kteří si mysleli, že vše
dostanou. Ti také oddíl brzy opouštěli. Přesto prošlo oddílem mnoho schopných
chlapců. Já jsem Braťkovi jak to šlo pomáhal.
Tábory ústeckého oddílu
1956 Holná Tábor pražského oddílu, kde v každém mužstvu byli dva hoši z Ústí
nad Labem včetně mého brášky. Tábor jsem též navštívil. Při táboráku byla na
programu "EŠÚSA".
1957 Souš v Jizerských horách Tábor pražského oddílu, kterého se již zúčastnila
dvě samostatná mužstva z Ústí. Pomáhal jsem při nakládání a jel jsem na Souš.
Vracel jsem se nákladním autem, které Chemička propůjčila pro přepravu na
tábor. Tábor jsem navštívil i při návštěvním dnu. Po tomto táboře jsem se stal
Braťkovým zástupcem.
1958 Slapy První samostatný tábor ústeckého oddílu. Tábor byl na vzdutí Slapské
přehrady na pravém břehu kousek pod Častoboří přibližně na 109. km Vltavy (z
Mělníka). Tábora jsem se zúčastnil jako Braťkův zástupce. Na tomto táboře se
již tvořila skupina (mužstvo) starších hochů "Argonauti", kde byl
zárodek dalších Braťkových zástupců.
1959 1. Lipno čtyři mužstva, dvě plachetnice. Péča jako nováček oddílu.
1960 2. Lipno Stejně jako rok před tím.
1961 3. Lipno První ústecký tábor s vlastním jménem "Tábor nad
jezerem". Pojmenoval Braťka.
Zima 1961 Zimní tábor na Čeřeništi.
Ještě k Lipnům. Všechny tábory byly na levém břehu Vltavy nad Frymburkem na
Lojzových pasekách. Km 339.
1962 "Velká plavba" První putovní tábor ústeckého oddílu. Jelo se z
Vráže u Písku přes tři řeky; Otavu, Vltavu, Labe do Ústí. Zajímavostí tohoto
puťáku je, že se jel na plachetnicích. Dva "Piráti", jedna
"Vandiola" a tři doprovodné pramice. Zrají noví Braťkovi zástupci
Péče, Mizule, Myšák.
1963 rybník Hejtman Tábor nese název "Hejtmanské písky". Opět běžná
účast čtyř mužstev. Lodní vybavení plachetnice "Fin",
"Mlok" a čtyři pramky. Při posledním nástupu, věci, lodě, bagáž již
naloženy na autě. Braťka kapitán, Péča vedle něho zástupce (s řídkým prvním
plnovousem). Braťkova závěrečná slova (ukázal na Péču): "Pro něj je čekání
na další tábor, který to bude? A pro mně zdali bude ještě další." To byl
poslední Braťkův tábor.
1964 Braťka nemocný, nebyl žádný tábor. Budovala se klubovna v Kláštěrní ulici.
Březen 1965 Braťka po delší nemoci umírá. Měl poslední přání, aby na pohřbu
mluvil Autogen. Péča sděluje tuto poslední vůli do Prahy a Autogen ji Braťkovi
důstojně splnil.
Léto 1965 Poslední organisovaný tábor. Puťák, který nesl název "3 pramice
370 km". Lužnice, Vltava, Labe. Ze Suchdola nad Lužnicí do Ústí nad Labem.
Vede Péča, zástupce Mizule. 30. 7. 1965 přijedou si rodiče na Kiliána pro Péču,
který z vody rovnou rukuje na vojnu. (Povolávací rozkaz telegramem.)
1966 Oddíl pokračuje pod vedením bratrů Mizule, Myšák. Nepřijímají se žádní
nováčci. Hoši se specializují na různou závodní činnost a tím se oddíl tiše
rozešel podle jednotlivých sportovních odvětví. Většinou různé vodní sporty.
Nyní (psáno v dubnu 1966) zůstali jachtingu věrni Tájo, Péča (má zkoušky z
námořního jachtingu), Akuli a Ivan Ivančo, který prošel oddílem bez přezdívky.
Braťka a Státní bezpečnost v Ústí nad Labem
Podle mých vědomostí měl Braťka v Ústí nad Labem od St-báků pokoj. Na podzim
1958 jsem obdržel pozvání na Bezpečnost já. Měl jsem Braťku sledovat a podávat
pravidelná hlášení. V prvním kole jsem to odmítl. V druhém kole mě zmáčkli tak,
že jsem na jednání s náčelníkem, které bylo ve 21,- hodin šel vykoupaný s
teplým prádlem, kartáčkem na zuby a několika kostkami cukru. Otci jsem před
odchodem řekl co se může stát. Byl jsem nezkušený a psal se rok 1958! Nakonec
ze mně spolupráci vyždímali a šel jsem domů. Dostával jsem různé specielní
otázky o skautské ideologii a pod., na které jsem různě nejapně písemně
odpovídal. Mělo to být vše tajné. Já jsem se asi po mé druhé návštěvě svěřil
Braťkovi. Ten mi lecos napověděl. Asi po pěti návštěvách (interval cca šest týdnů)
mocipáni uznali, že moje spolupráce nikam nevede a dali mně pokoj. Konkrétně o
osobě Braťky po mně moc nechtěli, i když se o něm při schůzkách mluvilo.
13. dubna 1996 z hlavy a různých zápisků vytahoval a zároveň psal Albín.
Zdeněk Jonák
Jako většina dvanácti a
třináctiletých kluků jsme - totiž já a brácha - měli už delší čas chuť
"jít ke skautům". Nevěděli jsme jak na to, jen jsme tím trápili oba
rodiče. Ti jednou přišli domů a oznámili nám, že byli přímo v ústředí
tehdejšího Svazu a mluvili o nás s jedním příjemným a ochotným pánem, který se
na nás podrobně vyptal a pak řekl, že si nás oba vezme k sobě do oddílu.
Nemusím asi dodávat, že to byl budoucí Braťka. Jeho rozhodnutí nebylo tehdy pro
nás nikterak překvapující, protože jsme ještě nemohli tušit, co všechno pro nás
bude znamenat. To jsme začali poznávat hned od první schůzky v tehdejší
klubovně, která byla na Petrském nábřeží přímo na břehu Vltavy. Netušili jsme
ovšem ještě další věci: že na tom vltavském břehu nezůstaneme, že budeme bydlet
přímo na Vltavě v hausbótu, že když už bydlíme v tom hausbótu, tak že si
vyměníme své dosavadní klobouky a hnědé košile za vodácké čepice a modré
košile, že když už máme to nové oblečení, že budeme jezdit na vodě a že když už
jezdíme na vodě, tak že budeme jezdit i na mořské vodě a to všechno vymyslel a
hlavně uskutečnil jeden člověk a ten člověk byl Braťka. Tehdy nám tyto všechny
přeměny připadaly prosté, logické a jednoduché a ony také byly . Jsou-li však
tyto přídomky právě znakem toho, čemu se říká geniální, tak to platí o Braťkovi
vrchovatou měrou.
20.4.1994
Jiří Stránský
Musím se přiznat, že na
křivoklátskou sešlost o Braťkovi jsem jel spíš ze zvědavosti než třeba z piety
- Braťkova osobnost do mého života vstoupila v čase mého dětství a jinošství a
všechno potom, co se dálo se mnou i s touto zemí, mnohé z mých vzpomínek
vytlačilo. Ne však z paměti - jak se ukázalo v Křivoklátě. Seděl jsem tam a
naslouchal různým polohám vzpomínání na Braťku a na různé polohy jeho života i
činnosti, a má vlastní paměť ožívala až do ošívání, mlhavé a rozostřené obrazy
z minula byly stále jasnější a zřetelnější.
Přišel jsem do Standovy pětkařské vlčí smečky někdy na konci února 1939 a byl
jsem vyděšený jako poledne. Bylo mi sedm a půl, a kromě impozantní osobnosti
Standy a jeho zvláštní šišlavé artikulace jsem nemohl spustit oči ze Zmetka
Párala a Budula Nepila. Ti dva pro mě znamenali -každý (a téměř opačně) po svém
- nedostižný vzor dospělosti. Byl jsem pěkné čísílko, expert na zapomínání věcí
kdekoliv, takže na letní srubový tábor v Nižboru jsem dorazil bez spacáku, a do
doby než přišel náhradní, jsem hostoval coby spoluspáč u těch dvou hvězd
smečky, co měli své spacáky větší než ostatní, neboť je zdědili po svých
dospělých (!) bráškách, kteří už skautovali pod Braťkou. A právě od nich jsem
jako první (a v podobě jakési mlhavé výstrahy) věděl, že při sjíždění Berounky
náš tábor navštíví Braťkova Pětka. "Víš, co by s tebou udělali, kdybys ten
spacák zapomněl po cestě na jejich tábor?", strašil mě Zmetek.
"Přikrejval by ses rákosím", dodával Budul.
Všichni jsme věděli, že naše smečka je cosi jako očistec, přes nějž jedině se
dá dostat do onoho nebe vodní Pětky, s Pánembohem Braťkou na nejvyšší stolici.
A za tři dny to Standa oznámil celé smečce s dodatkem, že kdo udělá před skauty
smečce ostudu, do konce tábora nevstane od škrábání brambor a mytí kotlů a
hrnců. Makali jsme, až se z nás kouřilo. Zvyšovali jsme hráz, abychom na
hladině v ní i pod ní mohli co nejlíp předvést svým nedostižným vzorům, že voda
je i náš živel. Měl jsem z toho v hlavě trochu guláš, způsobený tím, že v Pětce
byl i můj starší brácha, byť (jako já ve smečce) čerstvý bažant, a ten se mi
zase tak moc nedostižně nejevil. Standa nás upozorňoval, že přijdou nečekaně,
protože se Braťka chce přesvědčit, jestli ti, co už na to mají svým věkem, jsou
hodni přestupu ze smečky do vodní Pětky. Že ale přijdou tak děsivě nečekaně, si
nikdo nedovedl představit. Vtrhli na nás čtvrt hodiny před budíčkem (kdy je
spánek jak bezvědomí), vletěli do srubů, vytahali nás ven a po vysoké orosené
louce nás odtáhli na její nejzazší konec, abychom se tou rosou zase museli
vrátit. Ječeli přitom jak paviáni a já se hrůzou málem počůral. Museli jsme se
vracet tryskem, protože to už Standa pískal nástup. A my stáli před tou hordou
rozchechtaných skautů a dělali co mohli, abychom vypadali co nejdůstojněji, a
mně to samozřejmě nešlo. Až se můj ustrašený a roztěkaný pohled chytil
Braťkova. Mhouřil za brejličkami oči, snad se taky usmíval, ale ten úsměv se mě
netýkal, mě se týkaly jeho oči, a v těch očích jsem poznal, že jmenovitě se
mnou je spokojený a pochechtávání jeho kluků vůbec nic neznamená.
Nosil jsem ten pohled (a vlastně - aniž jsem to tušil - nosím dodnes) v sobě
celá léta, a v nepříjemných chvílích, jako třeba v uranovém koncentráku mi moc
pomáhal. Možná i proto jsem tehdy v Nižboru, kdy naše táboření ukončili
přepadem blonďáci z Hitlerjugend, na rozdíl od jiných, i starších vlčat,
nepropadl panice a byl jedním z těch co bleskově plnil rozkazy Standy a Budula
a Zmetka a ostatních nejstarších, že se nám podařilo zachránit, co se dalo.
Nastala válka, na tátu a celou rodinu se vrhli nacisti, takže jsem s oddílem
ztratil kontakt - sám jsem byl příliš mladý, než abych sám od sebe mohl
vstoupit do skautské ilegality. Ale hned to první volání už na začátku května
jsem slyšel, už jsem dávno nebyl vlče a byl jsem skaut, našel si Pětku a mohl
slyšet Braťku, jak nás vítal - nejen ty, co už do Pětky patřili, ale i ty nové,
co do ní vstupovali. Braťka už nebyl kapitán - na Seči byl admirálem celé
flotily oddílů, a já na jedné lodi v Hondově přístavu dělal nejmladšího
kormidelníka (abych pak jednou provždy zakotvil ve Vejvarově Devítce).
Těch historek o Braťkovi z té doby je nepočítaně, až po tu, že kdykoli jel na
kánoi ve stoje, znamenalo to, že jede na pevninu na svou utajenou latrinu. Až
mnohem později, a nejvíc v kriminále mi došlo, co to muselo být za člověka,
když dovedl ukormidlovat takovou bandu jako jsme byli my, kteří nevynechali
jedinou příležitost, abychom si nevyzkoušeli jeho trpělivost, neochvějnost,
laskavost, železné nervy. Kluci z jeho předválečného oddílu tehdy byli stejnými
kapitány a přístavními, jako byl on před válkou, každý by býval za ten svůj
oddíl dal duši, a kolikrát se v řevnivosti oddílu jen s velkou námahou dala
hledat bratrskost. Tu uměl vždycky najít Braťka, a ne evangelicky, dovedl
šlehnout svým sarkasmem, dovedl útok změnit v plácnutí do vody, a když už to
jinak nešlo nastavil k útoku sebe sama, abychom se postupně naučili poznávat
stud z nepatřičného chování či jednání, aniž jediným slovem zamentoroval. Kdyby
nic z toho, co nás učil, ve mně nezbylo kromě tohoto studu, dal mi stokrát víc
než kterýkoliv z mých dalších učitelů.
Devítka pak šla svou cestou a já Braťku už často neviděl. A pak přišla padesátá
léta, podobně jako nacisti šli naší rodině po krku i komunisti a mě se Braťka
ztratil z očí úplně. Z mysli se mi ale neztratil. Zelené jezero jsem uměl skoro
nazpaměť, a tahle knížka mnohem víc než foglarovky,především proto, že Braťka
byl i můj kapitán a já si do jeho postav mohl dosadit skutečné tváře, tahle
knížka byla jedním z prvních důvodů, proč jsem zatoužil po umění psát, či spíše
vyprávět příběhy. Samozřejmě vím, že Braťka byl mnohem lepší žurnalista a
dokumentarista než spisovatel, ale i jako spisovatel skautství byl první.
A když jsem četl jeho Skautské srdce, nadouval jsem se pýchou ještě z jednoho
důvodu: Braťka psal o prvním skautském oddílu v téhle zemi, jehož byl sám
členem a jeho vůdcem byl člen mé širší rodiny - A. B. Svojsík. Před svými
skautskými vrstevníky jsem se s tímhle nikdy chlubit nemohl - sklidil bych
pohrdání, že se vyvyšuju a chci být něco extra. Ale před sebou samotným jsem na
to pyšný byl, a od chvíle, kdy jsem se to od svého táty dozvěděl (dělal
Svojsíkovi, než založil oddíl, pokusného králíka, co takový kluk vydrží), a dal
si to dohromady s Braťkovou knížkou, bylo mezi mnou a Braťkou nádherné pouto, o
kterém jsem, samozřejmě, věděl jen já -Braťkovi bych to býval neřekl ani na
mučidlech. A teď jen doufám, že po tolika letech mě už nikdo nenařkne, že chci
být něco extra. Že to každý vezme jen jako osobní vyznání, jako otevření
osobního trezůrku s heslem BRAŤKA.
Zdeněk Borský
Braťku jsem znal až do roku 1957
jen z jeho knížek. Byl jsem duchem skaut, ale kroj jsem nikdy neoblékl, protože
mi tuto organizaci vždy někdo zrušil. Byl jsem sice členem 16. vodního oddílu
KČT v Bráníku, ale nikdo nováčkům neprozradil, že je to vlastně oddíl skautský.
Do Ústí nad Labem jsem byl přidělen jako lékař v roce 1950. I když jsem měl
hodně své vlastní práce, řekl jsem si v roce 1957, že založím oddíl chlapců (to
zase ve mně hlodal Foglar se svým Rikitanem). Když jsem tedy v roce 1957
zjistil, že zde žije skaut a spisovatel J. Novák, zajel jsem do obce Užín. Vzal
jsem si Braťku do léčení a on mi poradil občas, jak takový oddíl vést. Nutno
říci, že obec Užín - později zlikvidována pro těžbu uhlí - ležela jen asi půl
kilometru od mé okrajové obce Podhoří, kterou jsem měl na starosti jako obvodní
lékař. K Braťkovi se dalo dojít od konečné stanice tramvaje za necelou
půlhodinku. Z té doby mám několik diapozitivů. V roce 1958 jsem navštívil s
mojí rodinou tábor na Slapské přehradě v okrese Sedlčany a v roce 1959 jsem
toto tábořiště převzal pro svůj oddíl. Asi v roce 1959 jsem Braťku vozil celý
den po okrese Děčín svým vozem. Hledal volné místo pro letní tábor. Ale nic
jsme nenašli a tak Braťka tábořil v roce 1960 na Lipně. To jsem již svůj oddíl
zrušil, protože jsem byl vyslýchán členy StB a také jsem měl stále méně času.
Braťka měl s těmito pány své zkušenosti a nebál se jich. Jeli jsme tedy v roce
1960 na Lipno za Braťkou s mojí rodinou a známými a postavili si stan asi 200 m
od Braťkova tábora. Zásobili jsme tábor rybami - hlavně štikami, kterých bylo tehdy
v Lipně plno. Po roce 1960 jsem znal Braťku jen jako svého pacienta. Nutno
říci, že Braťka byl zdravý, jeho srdce a cévy a krevní tlak byly v pořádku. Až
v roce 1964 začal mít Braťka žaludeční potíže. Zjistili jsme rakovinu žaludku a
operace již nebyla možná - to je u této choroby obvyklé. Braťka zemřel 14.
března 1965 v noci. Ohledání provedl lékař pohotovostní služby, který nevěděl
nic o základní nemoci a jako příčinu smrti napsal srdeční slabost. Musel jsem
druhý den úmrtní list opravit. V Užíně bydlela ještě několik let manželka
Braťky Vlasta. Byl jsem za ní několikrát na návštěvě. Viděl jsem, že má urnu
Braťky vystavenou v prosklené skříni. Pak jsem s Vlastou Novákovou ztratil
kontakt. Slyšel jsem jen, že po likvidaci obce Užín pár let po Braťkově smrti
se přestěhovala do obce Chabařovice, kde si koupila domek u kostela. Roky
utíkaly, po 35 letech jsem skončil práci na svém obvodě a také jsem se znovu
oženil s ženou, která byla skautkou tělem i duší. Znala Vlastu Novákovou a
několikrát za ní byla v Chabařovicích. Byla totiž pověřena bratrem Plajnerem,
zdali by od Vlasty Novákové nezískala nějaké materiály pro jeho dějiny
skautského hnutí. Braťkovu urnu viděla manželka ještě v roce 1976 asi ve stejné
skříni. V březnu roku 1977 se vypravila ještě s bratrem Kikim ( Körnerem) za
Vlastou, ale dům byl zapečetěn. Vlasta Nováková zemřela krátce před tím na
iktus. Byla nalezena doma v bezvědomí, převezena do nemocnice a během tří dnů
zemřela. Později viděla moje žena v archívu spoustu krabic, které ležely na chodbě
a dozvěděla se, že to je pozůstalost Braťky. Až bude zpracováno, bude možno si
ji vypůjčovat a studovat. Tak se i stalo. Archív po Braťkovi má asi 330 částí.
Teď musím přeskočit zase z roku 1977 do roku 1991. Chtěl jsem v tom roce zůstat
již trvale v důchodu, ale bylo mi nabídnuto místo praktického lékaře právě v
Chabařovicích. Nastoupil jsem tam 1. července 1991. Našel jsem jednopatrový,
docela pěkný domek, kde bydlela Vlasta a hned mi napadla myšlenka: kde je
vlastně Braťkova urna? Zjistil jsem, že komise po smrti Vlasty byt pečlivě
prohledala, vše bylo sepsáno, ale o urně žádná zmínka. Braťkův hrob
neexistoval. Zjistil jsem, že urna Vlasty Novákové ležela na správě hřbitova
tři roky, a když si ji nikdo nevyzvedl, byl popel vložen do společného hrobu.
Zůstalo nevysvětleno, proč se urny neujal bratr J. Nováka ze Spořilova, který
byl na Vlastině pohřbu. Protože Braťka před svým vyhnáním z Prahy bydlel také
na Spořilově, domnívám se, že oba bratři bydleli ve stejném rodinném domku.
Doporučil jsem pražským skautíkům, aby vypátrali něco o tomto bratrovi. Třeba
má děti a ty by vysvětlily, proč se nepostaral o urnu Vlasty. V Ústí jsem
nenašel žádný Braťkův hrob. Vypadalo to na neúspěch. Ale osud mi seslal do
cesty Albína - jinak Jaroslava Píchu. To byl Braťkův rádce a zástupce v oddíle
a také můj bývalý pacient. Poradil mi, abych se obrátil na starostu a paní
matrikářku chabařovickou z roku 1977. Pana Matějů jsem znal. Zašel jsem za ním
hned druhý den - bylo to 30. prosince 1991. Překvapil mě sdělením, že v bytě
bylo nalezeno asi deset uren! Ale že on si to už tak nepamatuje a poslal mě za
paní Kozovou - tehdejší matrikářkou. Zašel jsem za ní okamžitě. Pracovala jako
vrátná na místní pile. Bylo jí tehdy 62 let a pamatovala si na Vlastu Novákovou
dobře. Urny byly nalezeny v přízemí domku ve staré skříni a zde komise
nehledala. Počet uren snížila na 4 - 5. O nálezu byl tehdy sepsán protokol a po
dohodě se správou hřbitova byly urny odvezeny v přepravce na střekovský
hřbitov. To je náš hlavní hřbitov zde v Ústí nad Labem. Samozřejmě jsem se hned
zeptal, jaká jména byla na urnách. Paní Kozová tvrdila, že dvě se jménem Mayer
a Mayerová byli zřejmě rodiče Vlasty, pak tam byla urna třináctiletého chlapce
také jménem Mayer (dítě Vlasty za svobodna?). O tomto chlapci nikdo nic neví.
Ale to hlavní jsem se nedozvěděl: jestli čtvrtá urna byla Braťkova. A jestli
existovalo uren pět, tak se již asi nedovíme, čí popel obsahovala. Obsah uren
byl vsypán do společné šachty a toto místo se nijak neoznačuje. Také se o tomto
aktu nenašel žádný doklad - jen o vsypu popela Vlasty Novákové v roce 1980.
Doufal jsem ještě, že bychom se vše dozvěděli z protokolu, který byl sepsán po
nálezu uren. Ale protokol se beznadějně ztratil při stěhování archívu do
střediskové obce a pak zase do Chabařovic. Stěhování úřadu se dálo proto, že
Chabařovice měly být též zlikvidovány a vydolovány. Ale přišla sametová
revoluce a Chabařovice se zachránily. A tak mohu skončit konstatováním, že díky
mánii Vlasty Novákové skladovat urny doma - což se dříve nesmělo - nemáme žádný
hrob Braťky.
Michal Illner
Někdy počátkem 60. let, tuším, že
roku 1962, přešel klukovský oddíl z tehdejšího Yachtklubu, t.j. Slavoje
Vyšehrad, do odboru turistiky Slavoje Praha. Oddíl chtěl tehdy získat pevnější
organizační střechu a přátelštější zázemí než jaké mu poskytoval Yachtklub s
jeho sportovně soutěžní atmosférou. Přechod sjednávali hlavně Batul a Švígo a
za Slavoj Michal Basch. Obě strany byly ovšem ve styku už dříve - znaly se jako
sousedé z krkonošských Klínovek, ze softbalu a někteří jednotlivci také z
albertovské menzy, která sloužila dlouhá léta co by neformální společenské
středisko. Kromě svých členů (a za nimi stojícího rozsáhlého okruhu
absolventů), způsobu fungování, své historie a tradic přinesl klukovský oddíl s
sebou do Slavoje i svou chatu Skočku, jen pár set metrů do kopce vzdálenou od
slavojácké základny Petrášky, a klubovnu v Havírně.
Tak se začala dnes už 35letá symbióza klukovského oddílu s turisty Slavoje,
zdaleka nejdelší souvislá etapa v jeho historii, kombinovaná v létech
"pražského jara" a znovu pak po r. 1989 s paralelním členstvím v
obnoveném Junáku. Na tuto symbiózu se lze dívat různýma očima. Pohled, který
nabízím, je pohledem člena a posléze činovníka turistického odboru Slavoje, po
řadu let také jeho předsedy. Je tedy hlediskem reprezentanta hostitelské
organizace v onom obtížném "normalizačním" období, generačně staršího
než byli v té době členové a vedoucí klukovského oddílu, zhruba vrstevníka oné
"rady moudrých", kteří pod vedením Standy Stanovského z povzdálí
komentovali a kormidlovali osudy klukovského oddílu.
Nejprve ale slovo o tom, čím vlastně byl turistický odbor Slavoje, a tedy pod
jakou střechu se klukovský oddíl vlastně uchýlil. Za nehezkou zkratkou OOTJ
(odbor turistiky tělovýchovné jednoty) Slavoj Praha se skrýval příznačný
sociální produkt normalizační situace, příklad toho, čemu se později začalo
říkat "druhá společnost". Mladí lidé, převážně studenti nebo nedávní
absolventi vysokých škol, si pod hlavičkou odboru turistiky vytvořili v
padesátých létech klub, který jim umožňoval scházet se a trávit volný čas ve
vlastním, zvenku nekontrolovaném prostředí - většinou v přírodě, v branické
loděnici nebo na Petrášce, při rekreačním sportování nebo náročnější turistice,
a tak se alespoň o víkendech a během prázdnin či dovolených vymknout tlakům
totalitního režimu. Funkce "klubu" však daleko přesahovala
turisticko-sportovní sféru: oddíl představoval pro mnoho svých členů i důležité
sociální prostředí - příležitost k seznamování a navazování hlubších přátelství
až po manželské svazky, ke získání pomoci a rady při zařizování různých
záležitostí, příležitost k ujasňování a krystalizaci hodnot, názorů a
stanovisek apod. Při omezené nabídce jiných přijatelných příležitostí, pracovní
kariéry, cestování nebo podnikání, se oddíl pro své členy leckdy stával
důležitou referenční skupinou, stojící co do významu hned za jejich rodinou.
Turistika či rekreační sport a členství v tělovýchovné organizaci byly sice
formálním pojítkem tohoto společenství - tělovýchovná jednota a odbor turistiky
pro ně poskytovaly oficiálně přijatelný vnější rámec, skutečných pojítek však
bylo mnohem více. Společenskou a turisticko-sportovní funkci oddílu bylo
obtížné navzájem rozlišit, a to i u jednotlivých členů. Někteří přicházeli za
kamarádstvím, aby pak dodatečně pro sebe objevili i půvaby turistiky a pobytu v
přírodě, jiní přicházeli za turistikou, aby pak v oddílu pro sebe především
našli důležité sociální zázemí a občas i životního partnera. Příslušnost k
tělovýchovné organizaci a částečně také potřeba udržet vlastní integritu
vyžadovaly, aby oddíl dodržoval odpovídající pravidla hry - fungoval jako
formální organizace, měl výbor a funkcionáře, účastnil se v nějaké míře
oficiálních turistických akcí, obesílal schůze, soutěžil v turistické
klasifikaci apod. Zdaleka ne všechny z těchto oficialit postrádaly smysl,
přesto však se u členů oddílu většinou setkávaly s mírným odstupem a lehkou
ironií, vyjadřujícími, že o toto ve skutečnosti nejde.
Do oddílu se většinou nepřicházelo z ulice a při přijímání členů panovala
značná autocenzura. Členstvo se rozšiřovalo po již existujících sociálních
sítích - rodinných, příbuzenských a přátelských, na základě manželských vztahů,
spolužákovství, sousedství apod. Oddíl si tak udržoval kontrolu nad svým
složením a chránil se - v nevraživé atmosféře komunistického režimu - proti
vnější infiltraci a z toho plynoucímu ohrožení.
Ačkoliv mezi jeho členy byla řada bývalých členů Junáka a program měl mnoho
skautských prvků, oddíl se nikdy vědomě nedefinoval jako nositel nebo
pokračovatel skautské tradice a nespojoval se také s odkazem některého z
bývalých skautských oddílů.
Do tohoto prostředí tedy na počátku šedesátých let přišel a v něm pak působil
klukovský oddíl. Vztah mezi takto adoptovaným dítětem a jeho adoptivními rodiči
nebyl vždy jednoduchý. Myslím ale, že se s léty výrazně zlepšoval, až se
posléze klukovský oddíl stal pro turistický odbor Slavoje jeho samozřejmou a
nepostradatelnou složkou. K tomuto postupnému vzájemnému přizpůsobování několik
poznámek. Poněkud schematicky uvedu napřed okolnosti, které podle mého mínění k
integraci přispívaly, a potom okolnosti, které ji komplikovaly.
Přispívala skutečnost, že oba oddíly plnily funkci "druhé
společnosti" - poskytovaly alternativu oficiálním režimovým organizacím a
výchovným postupům, a mohly se tedy shodnout na odporu vůči nim a na hledání
způsobů, jak se vyhnut vnějším tlakům. Pro oba oddíly byla příroda a skautsky
pojatý pobyt v ní jednou z vrcholných hodnot. Oba oddíly měly podobné sociální
zázemí a podobný způsob autocenzury při přijímáni členů. Přispívalo i to, že
turistický odbor měl v absolventech klukovského oddílu permanentní zdroj nových
členů odchovaných na základě podobných hodnot a že absolventi klukovského
oddílu mohli naopak pokračovat v oddílu dospělých. V klukovském oddílu se však
později začaly objevovat i děti z rodin dospělých členů. Výsledkem těchto směn
bylo nakonec značné personální provázání obou oddílů: značná část dnešních
členů dospělého Slavoje byla odchována klukovským oddílem. Slavoj mohl
klukovskému oddílu poskytovat, i když ve skromné míře, určité hmotné
zabezpečení a po ztrátě Havírny také prostory ke schůzkám. Jako vhodný přístav
Slavoj jistě získal na přitažlivosti, když nezávisle na tradicích Pětky, ale ve
velmi podobném duchu, vznikly při něm i další tři dětské oddíly - Děbenky,
Sluníčka a Pišišvoři. Zejména sousedství Děbenek bylo pro kluky motivujícím
oživením.
Soužití naproti tomu se strany klukovského oddílu často komplikovala představa,
že turistický odbor Slavoje je součástí oficiálního establishmentu, v kterém se
kluci ocitli víceméně z nouze a vůči kterému je tedy vhodné chovat se s
nedůvěrou hodnou režimové organizace. Z výše uvedené charakteristiky
společenství slavojových turistů je snad zřejmé, o jak hluboký omyl se jednalo.
K takovému postoji přispíval jistě i věkový odstup mezi vedením klukovského
oddílu a turistickými funkcionáři, občasné mentorství těchto výborů a občas asi
i nedůvěřivé postoje "šedých eminencí" klukovského oddílu vůči
Slavoji. Určitou komplikující roli hrála i žárlivost klukovského oddílu na
vlastní tradice a na jejich nedotknutelnost, ačkoliv šlo někdy o tradice až
příliš strnulé, a malá otevřenost oddílu novým programovým prvkům. Porovnání
klukovského oddílu s jinými dětskými oddíly podobného typu, jakých působil v
turistice velký počet, například naznačovalo, že pětkařská vodácká tradice
oddílu se za léta změnila víceméně v symbol, kterému faktická vodácká obratnost
členů oddílu už příliš neodpovídala. Jako problematická a archaická se vnímala
se strany dospělého Slavoje někdy i silná hierarchizace klukovského oddílu v
závislosti na věku a délce členství a institucionalizované šikanování mladších
staršími.
Jak už jsem ale uvedl, čas a s ním spojené sycení dospělého oddílu absolventy
oddílů dětských většinu těchto výhrad ohladil. Z dnešní perspektivy jde už o
historii, zajímavou především jako kapitola o jedné z forem přežívání mladých
lidí v totalitní společnosti.
Dorka Lábusová, Anna Mazzetiová-Čámská "Čámina", Zdeněk Hájek
"Jack", Eva Weislová "Adámek", Petra Pačesová
"Ula", Anna Stachová "Pegy"
Následující text nebyl čten na
Křivoklátě, vznikl tak trochu na poslední chvíli před tiskem sborníku a týká se
historie dívčího oddílu vodní Pětky. Dívčí oddíl vznikl až po Braťkově smrti a
tak se jeho historie k Braťkově osobě přímo nevztahuje. Protože však historie
dívčího oddílu Pětky již přesáhla třicítku (první schůzka byla v září 1964), domníváme
se, že neuškodí zaznamenat aspoň stručně základní historický přehled pro
oživení vzpomínek účastnic a objasnění souvislostí pro ty mladší. Záměrem
následujících řádek tedy není ani hodnocení ani rozbor uplynulých 31 let, je to
jen chronologická řada událostí. Výjimku tvoří pouze Čáminin text, který je
osobní vzpomínkou - zpovědí. Jak z následujícího vyplyne, v historii oddílu
bylo několik etap, jejichž charakteristika byla a je dána tím, kdo je na
kapitánském můstku a podle toho je text členěn. Jinak vypadá oddíl, v jehož
čele je střední generace a jinak když ve vedení jsou 18-20tiletí. Pokud bude
mít někdo dojem, že něco bylo opomenuto a nebo to bylo jinak, tak má nepochybně
pravdu. Z nejstaršího období se zachovala pouze jedna neúplná kronika z tábora
ve Vrátné dolině a jedno číslo časopisu Proud Štikavy. Ostatní odnesl čas a
paměť je krátká. Řada kronik, které shromáždila Adámek začíná v roce 1972 a
není kompletní. Čáminino vyprávění je tedy jediným svědectvím té nejstarší
doby.
Dorka
Jak to všechno začalo
Ještě jsme se nestačili pořádně narovnat ze sedmiletého válečného období,
zapříčiněného německou expanzí a přišel vítězný 25.únor 1948, který u mnohých
obyvatel Čech a Moravy položil znovu otázku odejít nebo zůstat. Část to řešila
další emigrací do západního světa, část se nemohla smířit se stavem situace,
která tu nastala a postavila se na odpor zjevně i do "podzemí". Na
své hrdinské činy doplatila většinou životem, nebo dlouholetým vězněním a
pronásledováním jejich rodinných příslušníků. A jako vždy v kritických časech
národů vyjde na povrch lidská špína, která je zištná a prodejná za cenu zrady
vlastních pro osobní prospěch. Ale o tom toho bylo napsáno dost a dost.
Smutné je, že do dnešního dne žijí mezi námi nepoučení a snaží se znovu získat
ztracené pozice vládců něčeho, co se ukázalo jako absolutně absurdní a života
neschopné. A poslední část národa která nemohla, nebo nechtěla svůj další život
řešit ani jednou z uvedených možností, uzavřela se do prostoru své rodiny a i v
téhle části by se dalo dlouze rozepisovat podle osobních zkušeností. V této
době se začaly rozšiřovat chatové oblasti a při práci na "rodné
hroudě" se kompenzovala touha po svobodě a částečně se navazovala
přátelství mezi "dobrými" lidmi. Jiní se realizovali při sportovní
činnosti do míry, která byla v soukromí tolerována, nebo se dala skrýt pod
některou rozumnou tělocvičnou jednotu, mocipány schválenou. Všechny
tělovýchovné jednoty, organizace rozvinuté v naší první republice s odmlkou let
1939-45 a znovu oživlé v plné síle po roce 1945, byly znovu umlčeny po únoru
1848. Sokol, Skauting, organizace, které měly největší zásluhu na kladné
výchově dorostu národa byly razantně zatraceny. Zůstala jen skromná snaha
udržet si tělesnou kondici v daných možnostech. V zimě bruslení, lyžování, v
létě jízdy na kole, hraní volejbalu, zkrátka to co kdo měl, mohl a chtěl pro
sebe provozovat. Nebo usadit se za pecí, jak jsme říkali kavárnám a
"tráfování" po městě.
Proto patří obdiv vedoucím oddílu vodních skautů pražské 5, který si udržel
svou životnost i v tak krutých dobách, které naši generaci postihly. Díky
"Braťkovi", jeho pomocníkům a pokračovatelům skautské myšlenky, žil
oddíl přes všechna úskalí dále ukryt pod rozumnou tělovýchovnou jednotu,
tolerovanou mocipány tehdejší doby. Je pochopitelné, že stát se součástí tohoto
oddílu bylo podmíněno nejen tělesnou zdatností, dobrým školním prospěchem, ale
i spolehlivým rodinným zázemím.
Měla jsem jedenáctiletého syna, kterému jsem dopřávala sporty, které jsme také
spolu provozovali, ale chybělo mu společenství stejně starých chlapců. A měla
jsem štěstí, že jsem se dobře znala s rodinou Lhotských, jejichž synové
"Plavec" a "Plaveček" byli členy tohoto oddílu. A měl
štěstí i můj syn, že se na jejich doporučení, zaručení a po všech dobře
provedených zkouškách vešel jako háček mezi členy družiny Žraloků.
Pochopitelně, že začátek a přizpůsobování disciplíně nebylo bez problémů, ale
časem se účast na schůzkách, různých sportovních podnicích a hlavně na letním
táboře stala skoro jeho "náboženstvím". A teď co bylo se mnou.
Docházela jsem na pravidelné rodičovské schůzky, které se tehdy konaly v
Yachtklubu pod Vyšehradem. Sama jsem byla stále činná při vodních sportech a v
době své řádné dovolené jsem pomáhala zvládat vodní tůry po Vltavě a Lužnici
profesorce na smíchovské jedenáctiletce, prof. Zedníkové. Tak se také stalo, že
jsme se potkali s oddílem při sjíždění Vltavy na pramicích z Lenory na Lipně u
Frymburku.
V tomto čase dorůstaly sestry oddílových chlapců a záviděly svým bratrům
členství a činnost v jejich oddíle o kterém doma s nadšením vyprávěli. Účast na
slavnostních táborácích podnítila jejich touhu také mít svůj skautský oddíl.
Dodnes nevím, proč si kapitán chlapeckého oddílu Švígo a jeho poradní sbor
starších vybral mě jako kapitánku chystaného dívčího oddílu. Přiznám se, že
jsem byla touto volbou značně šokována. Neměla jsem potřebné
"skautské" zkušenosti a snažila jsem se dost dlouho odolávat přijetí
tak zodpovědné funkce, když za mnou Švígo v roce 1964 přišel hned po Novém
roce. Nakonec jsem po začátku školního roku v září v roce 1964 stála v Havírně
před 3x7 páry zvědavých holčičích očí, sama s pocitem rosolu v končetinách.
Dostala jsem přezdívku Čámina a dvě pomocnice ve vedení oddílu vodních skautek
v osobě Heleny Illnerové a Hanky Ledererové.
Mimo zaměstnání, které bylo nezbytné k finančnímu zajištění života mého a mého
syna, jsem měla 2x týdně cvičení v tělocvičně u "Hojera" ve Zlaté
Huse na Václavském náměstí, to pro udržení své tělesné kondice, dále nezbytné
povinnosti v domácnosti, tak k tomu přibyly ještě čtvrteční schůzky v Havírně.
Ty vyžadovaly zvláštní přípravu, to abych ta zářící kukadla nezklamala. Pak
každou druhou neděli v měsíci celodenní výlety do okolí Prahy, které musely být
smysluplné a plnit co bylo očekáváno. S pomocí Heleny a Hanky se nám vše
dařilo, navzájem jsme si na sebe zvykaly a až na jednu holčičku nedošlo k
výměně v počtu oddílových členek družin Vyder, Štik a Kajek. Stejnokroje jsme
mít nemohly, ale bílé námořnické "sýry" na hlavách a bílá trička s
emblémy Vyder, Štik a Kajek jsme si troufly. Přišel čas k plánování prvního
letního tábora a vzhledem k tomu, že byla shoda v obdivu ke krásám jižních Čech
a k mé znalosti okolí Jindřichova Hradce, padlo rozhodnutí pro Bobří rybník
(tak jsme si ho nazvaly) u Žižpach. Po obtížných, ale nadšených přípravách jsme
se sešly v Bráníku u nákladního auta s naloženými pramičkami, bágly a nezbytným
vybavením na zřízení čtyřnedělního tábora uprostřed panenské přírody. Musím se
ještě zmínit, že v čase plánování letního tábora přišla Helena s tím, že
konečně dostala povolení k návštěvě své tety žijící ve Francii a že jí nebudu
jistě mít za zlé, když se letního tábora nezúčastní. Nemohla jsem nic namítat,
vždyť v té době byl zázrak dostat povolení k cestě za železnou oponu.
Asi to byla doba uvolňování uzávěru v tlakovém hrnci, protože i Hanka byla po
mnohaletém úsilí konečně přijata do mezinárodního tábora ve Svojšíně. Ani proti
tomuto zázraku jsem nem